Čtvrtek – pátek 9. – 10. 10. 2008

O tom, že se letošních, v pořadí již 6º Rallylegend opět jako diváci zúčastníme, bylo rozhodnuto dlouho před jejich konáním. Prakticky k tomu došlo bezprostředně po naší první návštěvě v roce 2007. Dvoudenní setkání s legendárními jezdci a mnoha neméně legendárními vozy z druhé poloviny minulého století v nás všech zanechalo hluboký dojem i přesto, že dva členové našeho týmu již věkem překročili padesátku a další dva ještě zdaleka nedosáhli třicítky. Na naše rozhodnutí neměla pražádný vliv finanční stránka věci, natož pak nějaké kilometry, nutné k překonání Rakouska a části Itálie. Hnacím motorem byla mimo představy, byť jen krátkého prodloužení léta, vzpomínka na neskutečnou fantastickou atmosféru, panující v centru dění i na tratích rychlostních vložek po oba dny závodu.

Po loňských zkušenostech, kdy jsme převážnou část cesty absolvovali v nočních temnotách mezi čtvrtkem a pátkem, jsme jednomyslně rozhodli vyrazit do San Marina pro změnu v brzkých ranních hodinách ve čtvrtek 9. 10. 2008. Mimo očekávání menší únavy nás k tomu také motivovala možnost prohlédnout si hraniční hory mezi Rakouskem a Itálií v denním světla. Pro přepravu byl zvolen nový přírůstek v našich řadách, kterým je stříbrné Volvo S 40 – 1,8i, jež od poloviny léta nahradilo spolehlivou, ale přece již letitou expediční Lancii Dedru 1,6i.

Odjezd, stanovený na 3. hodinu ranní, se mírně opozdil, neboť globetrotter a vyhlášený noční jezdec Pepa doma překvapivě zadříml a tím pádem zaspal. Domovní zvonek u dveří neslyšel, avšak úporně vyzvánějící telefon jej nakonec probudil a my mohli vyrazit na celodenní túru. Ještě v Brně tradičně dotankovat a vzhůru do světa! Obavy z ucpaný úseků rozestavěné dálnice na trase mezi Mikulovem a Vídní se ukázaly zbytečnými, protože provoz v brzkých ranních hodinách byl celkem mírný. Stejně tak pomalu se probouzející rakouská metropole nás nijak zvlášť nezdržela. No a pak již následovaly dlouhé kilometry rakouské dálnice, objevující se a mizející ranní mlhy, pomalu vycházející slunce a stále se měnící krajina. Po určité době zastavujeme u načančaného motorestu ve tvaru historického zámku, abychom protáhli svá tělíčka a dochází i ke střídání za volantem.

Hoši přesedají dopředu a my, „staří psi“, okupujeme dvojku. Samozřejmě, že po několika kilometrech „stiskáme oko“ a cesta je pro nás hnedle kratší a rychlejší. Poslední zastávka na rakouském území se odehrává u horského hotelu Südrast mezi skalními masivy. Ivo fotí, my snídáme či svačíme??, obdivujeme krásu krajiny a popíjíme k tomu z termosky čerstvou a dobrou brazilskou kávu.

Pak se již noříme do soustavy různě dlouhých tunelů. Vjíždíme do Itálie a zároveň opouštíme dálnici, abychom si užili průjezdu mezi vysokými strmými skalisky. Vede nás chytrá krabička firmy MIO a činí se velmi dobře. Kopírujeme široké kamenité řečiště téměř bez vody a projíždíme mnoha typickými podhorskými vesnicemi. Občas zahlédneme nádherné horské vodopády. Jen okrajem se dotýkáme města Udine a pokračujeme stále na jih. Opouštíme hornatou oblast, okolní krajina se postupně vyrovnává, až to kolem vypadá jako u nás na Hané. Vlevo krátce zahlédneme obrysy Benátek.  My však pospícháme stále dál směrem na Ravennu a Rimini, které je pro dnešní den cílovým městem. Tady máme zabukovaný pokoj v hotelu Savina a je třeba jej obsadit do 18,00 hodin. No mnozí si možná řeknou, proč o tom mluvím? Poměrně dlouhý úsek dvouproudové cesty před Ravennou, z obou stran obklopený mořem, je silně frekventovaný a pro nás, odkojené typicky českými okresními cestami necestami, dost nepochopitelně hustě osazený značkami, omezujícími rychlost na 70 nebo dokonce až 40 km za hodinu. Když si k tomu připočtete neskutečné množství plazících se náklaďáků s vleky a dlouhých kamionů, začne se Vám s klesající rychlostí výsledný čas příjezdu do hotelu na GéPéeSce podezřele natahovat. A to samozřejmě na klidu nepřidá. Ale konec dobrý, všechno dobrý. V dálce napravo se objevují první hory minirepubliky San Marino, což je dobrým znamenám, že cíl cesty se blíží. Průjezd městem Rimini již známe z loňska, a tak jen pár minut po 17. hodině odbočujeme do známé ulice a zastavujeme u ještě známější budovy hotelu. Na terase před hotelem sedí parta nějakých Italů, kteří popíjejí plzeňské pivo z plechu a hovoří docela dobře česky.

Jdeme se ubytovat. Pokoj máme nachlup stejný jako vloni, je jen o patro výš a postele mají jinou barvu. Recepční nám sděluje, že osobní průkazy nám vrátí nejdřív za půldruhé hodiny. To se nám moc nelíbí, protože máme v plánu pokusit se ještě za světla projet některé rychlostní zkoušky. Nakonec Honza po domluvě s anglicky hovořícím majitelem hotelu získává občanky včas a můžeme jet. Mezitím se seznamujeme s těmi „Italy“, z nichž se samozřejmě vyklubali čeští fanoušci. K svému překvapení mezi nimi objevujeme i dva známé. Jak je ten svět malý!

Čas ale nečeká, loučíme se dočasně s novými kamarády a vyrážíme na obhlídku trati. Zkoušku, kterou jsme vloni vynechali, protože měla být údajně celá v asfaltu, nacházíme snadno. Vydáváme se po její trati a nestačíme se divit. Cesta se vine po úbočích hlubokého údolí, asfalt je proložen šotolinou, některé zatáčky jdou přes horizont do místa, kam je vidět až za hranou, padáky na srdce střídají stoupání, že mám co dělat, abych to na šotolině s normálními pneumatikami vůbec vyjel. Ještě najít přístupovou cestu pro příští den a můžeme pomýšlet na návrat. Docela se setmělo a tak se domlouváme, že další vložky už projíždět nebudeme. Při cestě zpět do hotelu se jen krátce zastavujeme u haly Sport Domus v Serravalle, kde zítra proběhnou technické přejímky a kde je rovněž připravena startovní rampa. Zatím nenápadně a v poklidu tady stojí krasavec – dravé Audi Quattro S 1 v barvách HB Internationale Teamu, připravený pro švédského jezdce Stiga Blomqvista. Jedná se mimochodem o vůz, se kterým tento jezdec startoval v roce 1985 na Rallye Argentina, kde vypadl pro poruchu motoru. Můžeme jen doufat, že v letošním závodě vůz vydrží. Početná skupina diváků, která auto obklopila, pilně fotografuje a natáčí.

Opodál probíhá stavba stánků pro zítřejší oslavu 40. výročí účinkování Martini Racing Teamu v rallye sportu a 20. výročí, kdy Miki Biasion získal svůj první titul mistra světa v rallye. Audi po chvíli mechanici odvážejí. Při zvuku jeho motoru se nám zvyšuje tep a doslova naskakuje husí kůže. No máme se určitě na co těšit. Ještě se zastavujeme u netypicky vyhlížející Lancie Bety s britskou značkou. Řidič vidíce na Pepově mikině britskou vlajku, vyskakuje z vozu a ochotně zvedá zadní kapotu, pod kterou se skrývá v trubkovém rámu motor, umístěný před zadní nápravou. S díky využíváme jeho ochoty a pořizujeme několik záběrů kamerou i fotoaparátem. Tentýž vůz vidíme i druhý den v okolí přejímky, ve startovní listině se však neobjevuje. No bylo tohoto dneska dost, takže se rozhodujeme hodit ručník do ringu. Padáme do Volvíka a mažeme na hotel. V rychlém sledu jdou po sobě sprcha, „baňka Myslivce“ a pak už jen postel. Dobře víme, že zítra nás čeká dlouhý a náročný den!

Pátek 10. 10. 2008

Ráno nás vítá modrou oblohou bez mráčku a široce se usmívajícím sluncem. Vstáváme akorát včas, abychom stihli v pohodě snídani. V hotelové jídelně v přízemí zní téměř výhradně čeština. Vyspaní, odpočinutí a připravení na dlouhý náročný den se v klidu věnujeme snídani. Velký kávovar s pěti řadami tlačítek a třemi výtokovými tryskami již po loňských zkušenostech dokonale ovládáme, místní tužší pečivo (o kterém žertujeme, že je snad z loňské várky) nám také není cizí no a čerstvé, voňavé a nadýchané croissanty to jistí. Mezi jednotlivými sousty předáváme včerejší čerstvé zkušenosti ostatním spolustolovníkům a pozorně nasloucháme jejich informacím a zážitkům. Protože jsou na zdejším závodě nováčky souhlasíme, že je zavedeme do samotného místa dění, tedy k hale Multieventi Sport Domus v Serravalle. Zjišťujeme, že jediná spojnice mezi Rimini a hlavním městem San Marino, která je sice dvouproudová, je již hodně zaplněná. Z loňska víme, že „zebřičky“ namalované na silnici v levém pruhu před odbočkami vlevo nikdo nerespektuje. Držíme se proto stále v levém pruhu, který je trochu rychlejší. Motocykly a skútry, předjíždějící zleva i zprava už nás nechávají v klidu. Novým zajímavým úkazem je však situace po průjezdu světelnou křižovatkou, za níž se ve dvou pruzích náhle sejdou čtyři auta vedle sebe. Jinak to asi nešlo, protože v našem směru „padla“ červená a křižovatka by tím pádem zůstala zablokovaná. V předměstí hlavního města RSM doprava je již tak hustá, že karabiniér nekompromisně odklání pravý pruh, v němž se zrovna nacházíme, doprava mimo hlavní tah. Radost, že jsme to vyhráli, trvá jen chvíli do té doby, než nás urostlá karabiniérka opět nekompromisně vrací na tutéž hlavní cestu, ze které nás její kolega před chviličkou odklonil. Ale sláva, posunuli jsme se asi o čtyři auta! Zase to jde velice pomalu, ale hlavně že pořád jedeme. Konečně vykružujeme část posledního kruhového objezdu, pod kterým je již vidět sportovní halu a rozsáhlé prostory pro servisní zázemí a přejímky.

Přestože je teprve něco málo po 9. hodině, jen s velkými obtížemi se nám daří v dohledu haly zaparkovat. Nejprve jdeme do tiskového střediska pro fotografickou a novinářskou akreditaci. Zde také fasujeme příslušná označení na visačkách. A pak se již po hlavě vrháme do toho, co je součástí každé správné rallye – změti diváků, pořadatelů, sličných hostesek, hostů, jezdců, soutěžních a doprovodných vozidel, zvuků motorů vozů a elektrocentrál, vůní i pachů oleje a spáleného benzínu.

Plnými doušky nasáváme onu neopakovatelnou a slovy jen těžko popsatelnou atmosféru. Vedle sebe tu v ohraničeném prostoru stojí Lancie Delty v barvách Martini Racing Teamu pro Juhu Kankkunena (ex Aghini), Miki Biasiona a Alessandra Fioriho, bývalá tovární Lancia Beta pro finského jezdce Simo Lampinena, černočervená Lancia Stratos Sandro Munariho a Lancie 037 Giuseppe Volty a Franca Ormezzana.

Z dalších známých jmen vzpomenu jen namátkou Daria Cerrata, starého známého z dřívějších ročníků Barumky Franca Ceccata, Simone Campedelliho, Graziana Rossiho (otce známého motocyklového mistra světa) nebo domácího, vloni druhého v absolutním pořadí Rosatiho s jeho ďábelsky černým a rychlým Talbotem Lotus. Z německých luhů a hájů potkáváme mistra Evropy 2007 v rallye historických vozů Michaela Stoscheka (Porsche 911), kdysi pravidelného účastníka dávno zapomenutých dálkových rallye Tour de Europe Klause Fritzingera (Datsun 240Z) a Andrease Wetzelspergera, který na zadním čele svého modrého BMW 2002 Ti dosud vozí samolepku z Rallye Valašská zima 1989.

Všichni tito jezdci se zcela samozřejmě a naprosto neformálně pohybují mezi diváky, přátelsky s nimi rozmlouvají, nechávají se s nimi fotografovat a podepisují se na vše, na co se podepsat dá.

Syn mi půjčuje svoji čepici, fasuje moji loňskou „legendovou“ basebalku a na ni postupně sbírá podpisy světových velikánů rallye. Žlutomodrá čepice tak zakrátko výrazně získává na sběratelské hodnotě. Na druhé straně mne však Spaceman později opatrně upozorňuje, že si jí už na závodech zřejmě moc neužiji. Co kdyby nedej bože začalo pršet!? A slunko je taky pěkná sv.ňa.

Do vymezeného prostoru v našem zorném poli přichází nenápadný pán v civilu s moderními brejličkami. Všichni přítomní závodníci i pořadatelé se s ním velice srdečně vítají. Po chvilce pátrání zjišťujeme, že se jedná o Cesare Fioria, bývalého šéfa Martini Racing Teamu. Dnes sem přišel právě proto, aby stejně jako v dobách největší slávy opět koučoval celý tým. Dalším jezdcem v civilu, kterého mezi diváky potkáváme, je Andrea Aghini.

Zajímavým zážitkem je naše osobní setkání s Miki Biasionem a získání jeho podpisu na čepici. Se synem a Pepou jsme jej ulapili zrovna když vycházel z umývárny s mokrýma rukama (zřejmě chyběl ručník). Po přednesení žádosti o podpis se ani chvíli nerozpakuje, s lehce provinilým výrazem rychle otírá ruce o džíny a pak se již s přátelským úsměvem podepisuje mezi ostatní legendární jezdce. Děkujeme, přejeme hodně štěstí a jdeme dál. Opět potkáváme naši včerejší známou Lancii Betu v italských barvách s britskou značkou.

Protože přijíždějí stále nové a nové soutěžní vozy, obcházíme neustále celý rozsáhlý prostor přejímky. V týmu Alexe Fioria máme možnost sledovat, jak mechanici doslova jako Lego skládají soutěžní auto. Ráno zde stála nenápadná, bílá, napůl nedokončená Lancia Delta Integrale. Teď má „válečné barvy“, jsou na ní „usazeny“ všechny původně chybějící komponenty a mechanici pilně vyšívají na podvozku. V novotou vonících černých overalech s firemní trikolórou se všichni koupou ve vlastním potu.

A bodejť by ne. Přestože je konec první dekády října, teplota se od rána vyšplhala již na neuvěřitelných 22˚ C. Holt jsme kósek víc na jihu, než leží naše rodná Jižní Morava.

Na bílomodrém Mercedesu 190E Uwe Nittela (ex Harald Demuth) nepracují jen mechanici. Kolem auta se „motají“ i odborníci na snímací techniku, autem protahují svazky kabelů a na několika místech karoserie upevňují kamery. S pochybnostmi komentujeme jejich pokus o umístění jedné kamery na vysoké tyči, přilepené páskami uprostřed víka kufru, která by měla snímat záběry ve směru jízdy vozu. Po chvíli tento nápad celkem rozumně vzdávají.

 V parkovišti neustále přibývají vozy mnoha světových značek. Objevujeme další dvě „béčka“ – z Anglie dovezené modrobílé MG Metro 6R4 (ex Llewellin) v barvách firmy Computervision a Ford RS 200 (ex Blomqvist) v původních továrních barvách. Vedle nich stojí rudý Austin Healey 3000 Mk II z roku 1962, který je nejstarším vozem v startovním poli. Pro změnu nejmenším vozem je Fiat 500 Giannini upravený firmou Abarth.

Přejímkou již také prošly obě české posádky. Nejdříve Vojíkovi se svým Mini Morrisem S (startovní číslo 134) následováni jezdeckou dvojicí Mach – Trojan s krásnou replikou tovární Škody 130 RS v barvách Rallye Monte Carlo 1977 (ex Zapadlo – Motal), kterým bylo přiděleno startovní číslo 48.

Na krátké tiskové konferenci se dozvídáme, že k soutěži bylo převzato celkem 145 ze 152 přihlášených posádek. Propustnost trati bohužel vyšší počet vozů nedovoluje a tak pořadatelé museli dalších 50 zájemců odmítnout. Taková škoda!

Při našem kroužení okolo rozsáhlé plochy, téměř již zaplněné soutěžními vozy, náhle nerážíme na zvláštní dvojici. On – muž v tmavozeleném overalu se slunečními brýlemi na očích, závodní přilbou na hlavě a asi 70ti křížky na ramenech a ono – závodní Fiat v kovově stříbrné barvě, mající těch křížků jen o něco méně. Oba budí u diváků značnou pozornost a jsou na ně často zaměřeny objektivy fotoaparátů i videokamer.

V ohraničeném prostoru u startovní rampy se postupně střídají legendární jezdci a místní moderátor je všechny krátce zpovídá. Vzhledem k tomu, že hovoří jako kulomet plynnou italštinou, nerozumíme mu samozřejmě ani slovo. Následně proběhne krátká oslava 40. výročí účasti firmy Martini v rallye sportu a 20. výročí, kdy Miki Biasion v barvách tohoto týmu získal první titul mistra světa. Martini Racing Team při svém účinkování v rallye sportu získal 7 titulů MS ve značkách, 4 tituly získali jeho jezdci. Za oběť oslavě padá slušná baterie lahví kvalitního chlazeného šampaňského. Bohužel na nás diváky zbyly pouze odlétávající zátky.

Slunce se začíná pomalu schovávat za kopec, na kterém se pyšně vypíná mohutný hrad. Nabídka předkrmu, skládajícího se z téměř půldenní přejímky soutěžních vozů, představení jezdců a slavnosti u Martini Racing Teamu je u konce. Nastává čas k přesunu do další hodovní síně, kde se bude podávat jeden z hlavních chodů dnešního dne. Tím je v pořadí druhá, městská rychlostní zkouška nazvaná „Circuito S. Marino“, jedoucí se ve stejných prostorách jako vloni avšak na lehce pozměněné trati.

Pro přesun mezi startem soutěže a místem zkoušky raději volíme vlastní bolavé nohy, protože se oprávněně obáváme, že bychom již vůbec nezaparkovali. Platíme vstupné ve výši 5 € a tím zároveň přispíváme na dobročinné účely. S početným davem diváků pak stoupáme do kopce, abychom zaujali ve známých prostorách slušné divácké místo. Přestože přicházíme minimálně o půldruhé hodiny dříve, než je doba startu, stojíme až ve 4. řadě diváků. Těch je tedy letos o hodně víc než vloni. No nic, ono se to nějak utřepe. V ubíhajícím čase se mnozí z diváků přesouvají jinde, takže naše viditelnost je čím dál lepší. Tím mám na mysli jen nižší počet ramen a hlav, protože se mezitím již zcela setmělo. Bohužel citelně padá i teplota. Ten týdenní posun v době konání soutěže oproti loňsku je znát i zde, téměř uprostřed Itálie.

Ale to už přijíždějí první předjezdci. A pak už to jde jedno za druhým. Auta jedou celé tři okruhy, takže je pořád se na co dívat. Miki opět nezklamal a točí parádní vítězná kolečka. Zůstává po něm jen hustý oblak dýmu po spálených pneumatikách. Horkokrevní diváci doslova šílí, my také tleskáme a pískáme. Mistrně vodí „bankéřskou“ audinu i ex weltmeister Stig Blomqvist. Název „bankéřskou“ používám proto, že jeho spolujezdec a majitel tohoto skvostu, Němec Wolf-Dieter Ihle je povoláním bankéř. Dravě jede také Lancia 037 vedená Voltou, stejně jako Stratosy Munariho a Ormezzana, které našim uším lahodí sytým barytonem svých laděných výfuků. Pozadu nezůstávají ani britské vozy MG Metro a Ford RS 200.

Není problémem vidět tři vozy, jak se na sebe tlačí ve dvou po sobě následujících esovitých zatáčkách. Mnozí jezdci dávají plný průchod svému jižnímu temperamentu, a to pak někdy končí parádními hodinami. Silná betonová zeď na výjezdu z pravé „vinglovačky“ se občas musí třást strachy, když už to nedělají jezdci. Ač je trať poměrně široká a téměř celá na asfaltu, některé vozy nesou známky setkání s pevnými předměty, obklopujícími trať. Je zcela logické, že pokud auto políbí přední částí mohutný balík slámy, nelíbí se to světelné rampě. A že pak odmítá svítit je všem určitě jasné. No a závodit v pěkné tmě jen s jedním funkčním světlem – pro nás hrůza, pro mnohé jezdce žádný problém! Zadní osvětlení u některých vozů nesvítí vůbec. Posádka Vojíkových žene svého Mini Coopera co jen to jde. Bohužel se to nedá říci o kulhající Škodě 130 RS. Je zřejmé, že se posádka potýká s nějakým technickým problémem (ráno zjišťujeme, že byly problémy s neustále se ucpávajícím benzínovým filtrem).

Přestože jsme na druhé vložce závodu, některá startovní čísla již chybí. Postrádáme například Cerrata, jehož Delta si na startu 1. vložky postavila hlavu a řekla dost. Týká se to i Rosatiho, jehož motor asi nebyl v nejlepší kondici a v průběhu téže vložky to zabalil. Než k nám stihne dojet Rossi, motor jeho Sierry Cosworth doslova exploduje.

Čas rychle běží a tak i dnešní hlavní hostina spěje ke svému konci. Kolem nás krouží poslední vozy startovního pole a vše uzavírá drobný, ale navztekaný Fiat 500. No a pak je konec a na hodinkách téměř půlnoc. Zbývá už jen dojít ty dva kilometry k autu, prodrat se hustým provozem zpět do Rimini, lupnou pivko z plechovky a uložit hlavu plnou dojmů, tělíčko a nohy bolavé z celodenního pocházení a stání do pohodlné postýlky. Takže pro dnešek dobrou noc Legendy!