Sobota – neděle 11. – 12. října 2008

Počasí sobotního rána věrně kopíruje oba předchozí dny, proto vstávání doprovází bezvadná nálada. Když pomalu rozlepujeme oko, má už Pepa za sebou sprchu, je hladce oholen a výborně naladěn. Baňku Myslivce na spálení červa si vzhledem k celodennímu točení volantem musím odpustit, zbytek osazenstva samozřejmě nepohrdne. Snídaně je v obdobném menu jako včera. Takže volíme zdravou změnu – nezdravé vajíčko natvrdo, sýr natvrdo i mazací a uzeninu (taky skoro mazací). Nahoru kafáč až dva dobrého espresa a jsme poklizení. A můžeme opět vyrazit vstříc dalším očekávaným zážitkům. No jo, jenže času jaksi máme habakúk. Včerejší etapa skončila pro první posádky krátce před půl dvanáctou v noci, takže převážná část startovního pole projela cílem hrubě po půlnoci. Zřejmě proto, že závodu se účastní mnohé jezdecké legendy, jejichž rok uvedení do provozu sahá až do první poloviny minulého století, je slušností v sobotu po ránu do kostela zajít a hlavně není kam spěchat, je start dnešní etapy velice rozumně stanoven až na pravé poledne. Proto si také i my ostatní můžeme ještě dát v klidu sprchu a připravit všechny nezbytné věci, potřebné pro dlouhý den strávený mimo „základnu“. Z okna pokoje se nám nabízí příležitost sledovat místního důchodce, který v klídku okopává a zalévá nějakou zeleninu na záhoncích. Tož to sú tie paradoxy! U nás doma se chystáme na rytí a tady se ještě pěstuje. Před odjezdem na trať se před hotelem loučíme s východočeskými přáteli. Ty, na rozdíl od nás, pracovní a podnikatelské povinnosti nutí již dnes vyrazit na cestu domů.

Na dnešek je opět připravena velká hostina, čítající několik masitých chodů. Tvoří ji vlastně tři vložky, z nichž každá se pojede dvakrát. Stejně jako včera je znovu zařazen příměstský okruh.  Další vložkou zvanou „I Laghi“ je ta, kterou jsme zkusmo projížděli v čtvrtečním podvečeru.  Triumvirát pak uzavírá téměř 9 km dlouhá, s kombinací šotolino – asfaltového povrchu a podle našich loňských zkušeností hodně náročná vložka, nazvaná „Valle di Teva“. Ta se jako jediná nachází mimo území RSM. Ještě ve čtvrtek jsme se dohodli, že pojedeme na první průjezd navštívit I Laghi a další čas strávit někde na trati Valle di Teva.

No jo, člověk míní, ale masy diváků mění. Už hodný kus před odbočkou k vybrané vložce začíná být zřejmé, že i když přijíždíme v dostatečném časovém předstihu, náš předpoklad s dojetím blíž k vložce, vzhledem k velkému množství aut diváků, je zcela nereálný. I když se tam snad nějakým způsobem dostaneme, není jisté, že se včas vyhrabeme zpátky. Tak hlavy dohromady, rychlá porada a jediné možnost je pokračovat volně dál na následující vložku Valle di Teva. Proti předchozímu roku je její druhá polovina vedena jinudy, takže předpokládáme, že by s novým úsekem mohly přijít i nové zážitky. Necháváme se zase kousek vést džípíeskou, která nás protahuje neznámou „spodní“ cestou. Ušetříme si tak alespoň překonání strmého San Marinského kopce a poznáme novou krajinu.

Zrovna teď úporně přemýšlím, proč na mne místní řidič protijedoucího auta bliká a z okna mává jak na prvního mája. Přece se neznáme a s místníma by si mě plést taky neměl. Bleskově házím oko na palubovku – světla mám rozsvícená – podle tachometru jedu „při zdi“, nikde se z ničeho nekouří – tak co se děje? Projíždím zvolna táhlou zarostlou pravou zatáčku a už je to jasné! Roztažené přes celou cestu se proti nám valí stádo ovcí, doprovázené dvěma ovčáky a mistrně „kočírované“ třemi psy.

Zastavuji a s pobavením sledujeme koncert ovčáckých psů. Černobílý ve funkci vodiče se pohybuje na čele stáda. Zbývající dva v šedém vlčím zbarvení se perfektně doplňují ve funkci poháněče a zametače. Oba ovčáci, vidíce náš zájem – kamera i foťák mají hody, nás se širokými úsměvy zdraví. Pokračujeme dál až poté, co všechny ovce minou auto. Okolní krajina se hodně vlní, kopce se střídají s širokými a hlubokými údolími. Vlevo na obzoru se občas zaleskne moře. V jednom úseku neodoláme, na chvíli zastavujeme a pořizujeme dokumentární foto. Že aby doma viděli, jak je tady krásně! Při této příležitosti děláme projíždějícím domorodcům reklamu naší národnosti a také dnešnímu závodu.

Ještě pár stoupavo – klesavých kilometrů a už začínáme okolí poznávat. Jak by ne, když se blížíme se k cíli celé této anabáze, kterým je místo startu vložky Valle di Teva. Letos neparkujeme na kopci nad startem, ale na křižovatce odbočuji doprava na dvou kilometrový strmě klesající úsek. No potěš koště! Tudy to vloni závodníci hnali nahoru, protože tu byl cíl vložky a stopka. My se plazíme jen zvolna do údolí, protože kvalita asfaltky je těžce podprůměrná. K výběru se nabízí buďto boule nebo díra. Nahlas nadávám a v duchu se omlouvám podvozku i mišelinkám. No konečně jsme dole a taky kousek od trati. Všichni vysedají a jdou rekognoskovat trať. Já se mezitím snažím na přilehlé, zatravněné, značně se svažující loučce zaparkovat Volvo mezi několik dalších aut a obytňáků tak, abych je neodřel a sebe nepřevrátil. Když se mi to po chvilce napětí, točení a popojíždění konečně podaří, přicházejí hoši se špatnými zprávami. Celá cesta je jenom asfaltová. Že jsou tu stromy a slunko svítí z nesprávné strany. A že by bylo lepší se zase vrátit nahoru a jít do těch míst, kde jsme byli vloni. Ani se nějak nerozčiluji. Před nechápavými pohledy ostatních diváků zase opatrně vymanévrovat z louky a po silničním tankodromu se na zařazenou dvojku pomalu vyplazit zpátky do krpálu. Před vrcholkem zaparkujeme za Felicií s ostravskou značkou. Manželská dvojice u auta končí s polním obědem a dává s námi krátkou seznamovací řeč. Nejsou tak neznalí, jak to původně vypadalo. Mají za sebou i nějaké návštěvy závodů MS. Na jejich dotazy ohledně diváckých míst na vložce podáváme zasvěcené odpovědi. Jenže čas začíná tlačit a na vysněné punkty je ještě dost daleko. Bereme sedačky, vodu a vyrážíme. Ivo s Honzou, čili fotograf a kameraman, se poměrně brzy zastavují v zatáčkách nedaleko pod startem vložky. My s Pepou pokračujeme šedivými zaprášenými poli k známé zatáčce u polozbořené kapličky. Tady rozkládáme židličky a usazujeme se uvnitř zatáčky na místě, odkud je dobře vidět start a slušný kus trati.

Povrch trati tvoří světlá šotolina, suchá jak troud. No to zas bude prachu! Tak ještě rychlá kontrola, kam fouká větřík (výborně – směrem od nás) a na trati je první předjezdec. Miki Biasion, jedoucí jen s přejezdovými sluchátky, si s Lancií i povrchem trati výborně rozumí. Ostatně to je nutno říci i o dalších předjezdcích, kteří po něm následují – Munari, Lampinen, Ormezzano, Volta atd. Munari i jeho spolujezdec valí ve Stratosu bez sluchátek. No tak ten kravál bych nechtěl slyšet ani na vlastní nedoslýchavé uši. Oba nováčkové, britské posádky, se také nenechávají zahanbit a ženou svá „béčka“, co jim ruce a šotolina dovolí. Když nás míjí poslední předjezdec, objevuje se na kopci na startu Blomqvistovo žlutobílé Audi Quattro S1. Ještě pár vteřinek a už jede! Je vidět, že ani s přibývajícím věkem neubylo severskému jezdci nic z jeho soutěžáckých zkušeností. Se silným Audi, které podle vlastních slov řídil na závodech naposledy v roce 1985, se esovitými zatáčkami protahuje rychle, bez zbytečných smyků a jiných „parádiček“, dobrých snad jen pro oko diváka. Stejně tak i další exmistr světa Juha Kankunnen dokazuje, že své řemeslo stále ovládá více než dobře. Uwe Nittel se svým kamerami olepeným Mercedesem naopak tradičně vymetá zatáčky tak, že vůz téměř stále jede bokem napřed. To samozřejmě u všech diváků vyvolává obrovskou bouři nadšení. Současně s několika prvními posádkami absolvuje část trati od startu až nad naše hlavy vrtulník. Sedí v něm kameraman, kterému docela závidíme jeho rozhled. Rachot vrtulníku ale hodně ruší nádherný zvuk motorů aut, takže jsem docela rádi, když se rozhodne odlétnou někam jinam.

Startovní pole je skutečně velice pestré. Převažují v něm značky italské provenience, tedy Lancie, Fiaty a Alfy Romeo, zastoupené velkou plejádou typů a roků výroby. Proti loňsku však chybí Ferrari. Auta nejsou ve startovce seřazena podle značek ani podle výkonu, takže diváci se ani chvíli nenudí. S Pepou se shodujeme, že proti předchozímu roku jedou všechny posádky mnohem větší „kládu“. V průběhu závodu přichází na naše stanoviště skupinka místních diváků. Dva z nich se nám bohužel staví přímo do zorného pole. Jdu za nimi a snažím se jim nějak rozumně naznačit, že „mají tlustý sklo“. A světe div se, oni to chápou a hned se s omluvami posouvají. V našich českých závodnických luzích a hvozdech událost téměř neskutečná. Trojice mladých domorodců, do té doby pokuřujících a polehávajících v trávě, se přesouvá blíž k trati a pískáním a máváním hecuje posádky k vyššímu výkonu. U mnoha jezdců se jim to kupodivu daří. Auta tu po delší rovině vjíždějí do táhlé levé zatáčky vedoucí mezi travnaté břehy. Kdo se nechá povedenou trojicí přesvědčit, aby podržel nohu na plynu, má většinou v zatáčce problém. Ti, co se jim podaří najet na zvedající se levou vnitřní hranu, auto jen zázrakem nepřevrátí. Druhé to zase vynáší doprava, kde vyšší břeh při setkání s koly nebo bokem auta jen duní.

 Neuvěřitelnou střelbu předvádí domácí posádka bílého Golfu GTI, aby po zásluze v cíli závodu obsadila 5. místo v absolutní klasifikaci, hned za i před nesrovnatelně silnějšími vozy. Při počtu více než 140 jedoucích posádek má divák na dvě a půl hodiny o nepřetržitou zábavu postaráno. Jako signál, že vložkou projely všechny vozy, nám opět spolehlivě slouží půllitr Fiat Abarth na 12“ pidikolech. Tož tak. A budeme se stěhovat. Strháváme ležení a posouváme se po směru jízdy asi tak o dalšího 1,5 km. Cestou míjíme pořadatele, který místo toho, aby nad svým úsekem bděl okem ostražitým, chrápe jako bela. V tuto chvíli ještě ani on ani my netušíme, jak bude muset zanedlouho kmitat.

 Oba naši hoši, lovíce foto a video záběry, se někde ztratili po směru jízdy. Obě vysílačky spokojeně odpočívají doma ve skříňce a jak známo, bez spojení není velení. Doklopýtáme na menší svah nad tratí, kde se nám zdá být rozhled naprosto dostačující. Slunce máme přímo proti sobě, vlahý větřík mírně pofukuje do zad, prostě paráda! Jen židle nás ve svahu pořád úspěšně shazují. Nezbývá než najít klacek, vykutat jamky pod zadníma nohama a snížit tak úhel sklonu. Pak už se sedí náramně.

A už to zase začíná. Posádka stíhá posádku jako na nekonečném běžícím pásu. Pás se naštěstí přetrhne jen jednou a to tehdy, když k nám fofrem spěchá posádka černožlutého Opelu Kadett. Spěchá, ale nedojede! Do táhlé levé zatáčky najíždí jezdec moc rychle, je dlouhý, auto pravým zadním kolem zakopává o strmý travnatý břeh a už to jde stylem panna – orel. Celkem dvakrát přes střechu, ale auto končí na kolech. Je dost otlučené, avšak oba jezdci vzápětí vystupují z vraku a dalším projíždějícím posádkám ukazují tabulku „OK“. Havárie se stává v úseku spícího pořadatele, který zřejmě posilněn předchozím spánkem, vyvíjí neuvěřitelnou energii, aby zajistil průjezdnost svého úseku. Za pomoci posádky a několika diváků se podaří odtlačit auto na kraj trati, kde vyčká konce závodu. Vložka není ani přerušena.

 Zbytek posádek včetně našich borců projíždí bez sebemenších problémů. Čas se pomalu sune k 18. hodině a sluníčko k horizontu a vlahý větřík v zádech sakramentsky přitvrdil. Teplota pomalu padá dolů a my podstatně rychleji padáme zpátky k autu. Ještě dojíždí pár posledních posádek no a pak je konec vložky. A pro nás vlastně celého závodu. Rallylegendy 2008 skončily, ať žijí Rallylegendy 2009!

Malý rébus, který nám připravila chytrá krabička, když nás ve tmě tmoucí zavedla na nějakou soukromou polňačku, uprostřed sjezdu z kopce uzavřenou závorou, je již jen tou pověstnou třešničkou na dnešním zákuskovém dortu. Pod heslem „No přece nésme tak blbí“ zapojujeme vlastní intuici a posléze nacházíme tu správnou cestu do Rimini. Cestou ještě navštěvujeme malé nákupní středisko a kupujeme si na večer láhev italského vino rosso. Na kraji Rimini dáváme malý závod s diváckou posádkou ze Zlína. Celou cestu těsně vedou a prohrávají až 100 metrů před cílovou čárou tím, že omylem přejedou odbočku do správné ulice.

K večeři si v pizzerii kousek od hotelu dáváme pravou, zaručeně čerstvou italskou pizzu. Při objednávce kávy mimo jiné zjišťujeme, že když si zde objednáte kávu u nás běžně užívaným slovem „presso“, nechápe obsluha, co po nich chcete. Teprve přidáním es před presso pochopí, že chceme kávu no a pak už to jde rychle. Než se upeče pizza popíjíme úžasné es-presso a já si pročítám místní noviny. No spíše si jen prohlížím ty velké obrázky, protože taliánsky neumím, a navíc nemám čtecí brýle. Pizza je špicovní, bude se nám s plným žaludkem dobře usínat.

P.S Olověná víčka způsobila, že na vino rosso nějak nedošlo.

Neděle

Neděle je dnem, kdy se chtě nechtě musíme vydat na cestu domů. Není ale spěch, protože do večera to snad v klidu stihneme. Projíždíme naposledy známou cestou. Nečekaně zastavuji, protože mi do oka padá bílý Citroen Méhari, tedy typ auta, v kterém se (byť zeleném) proháněl Luis de Funés ve filmu Četník a mimozemšťané. Auto má původní sedačky, které byly vypleteny koženými pásky, nahrazeny upravenými hliníkovými židličkami z Baumaxu. Také zajištění auta je netradiční – silný kadmiovaný řetěz s masivním visacím zámkem.

Protože jsme to v předchozích třech hektických dnech nějak nestihli, míříme ještě před odjezdem na nedaleké nábřeží, abychom se pokochali pohledem na moře a část 15ti kilometrové pláže. V létě to tady musí jenom hučet. Jenže teď už je po sezóně – hotely a restaurace jsou uzavřené, plážové domky zabedněné, vyklizené pláže, oddělené od domků škaredým plotem z vlnitého plechu. Po pláží se prochází nebo poklusává jen pár človíčků, sem tam popoběhne pes. Ukončenou sezónu jako by podtrhovalo i množství prázdných lastur, mrtví krabi a medúzy.

 Vloni jsme vyhrnuli kalhoty a vlezli po kolena do vody. Letos nám to ani na chvíli nenapadne, protože prsty chladnou i při sbírání mušlí. No jo, ten časový posun je už vidět i tady. Opouštíme pláž, vracíme se po nábřeží k autu, když v tom mi do očí padne nápis v jazyce, který bych tady jaksi nečekal – v azbuce. „Xopoшeгo otдыхa“. K dobrému odpočinku nás nabádá ten nápis. To taky určitě dodržíme, jen co překonáme těch 1.200 km cesty domů.

Cesta domů je vždycky nějak rychlejší. Určitě to ale není jenom tím, že k průjezdu části Itálie od Benátek opět využíváme dálnici. V Rakousku nás čeká ještě jeden nový zážitek. Po dohodě odbočujeme z dálnice k čerpací stanici s restaurací, abychom si protáhli tělíčka, vypustili přebytečnou vodu a vysrkli odpolední kafíčko. Kde se vzal, tu se vzal, pán v reflexní vestě nám ukazuje, abychom zpomalili. Zabodne pátravý zrak na přední sklo auta a hned vzápětí pokyne, abychom pokračovali. Až po chvíli nám dochází, že jsme právě absolvovali kontrolu platnosti rakouské dálniční známky.

Podle GPSky bychom měli před rodný dům dorazit kolem 22. hodiny večerní. To se také bez problémů daří. Starší synek přesedá do své Delty a mizí do Přerova. My taky mizíme, ale do sprchy a pak do postele!

P. S. Při návštěvě Rallylegend 2016 kluci na výše uvedený Citroen opět narazili a kupodivu se i po těch letech na něm i jeho zabezpečení vůbec nic nezměnilo.