…čtyřicet, pravá čtyři do levé šest, sto, horizont full…. Točím volantem a tancuji po pedálech, abych udržel neskutečně se smýkajícího Stratose na cestě. V autě je pekelné vedro, po tvářích mi stéká pot. Ve sluchátkách slyším klidný mitfárův diktát. Pozadí jeho hlasu je podmalován řevem motoru a rachotem kamínků, které nepřetržitě tlučou do podběhů a celého podvozku. Tak ještě pár minut a budeme v cíli. Do hluku vytáčeného motoru se náhle ozve neznámé, intenzívní a stále se opakující pískání. Znervózním – co to jen může být?…..

Otvírám oči. Ležím v tichém hotelovém pokoji a na stolku vedle postele mne budí pískáním mobil. Za stěnou šumí voda ve sprše. No jo je půl osmé a je čas vylézt z pelechu. Také ostatní vstávají. Rozhrnujeme závěsy na oknech a vytahujeme žaluzie. Zdá se, že svatý Petr se včera dostatečně spokojil s tím množstvím kýblů vody, které nám v průběhu večera vydatně naléval za krk. Každopádně ráno je bez deště a mezi mráčky zasvítí sluníčko. Alespoň nám úplně doschnou všechny vlhké oděvní a obuvní součástky a hlavně už snad nebude potřeba tahat s sebou na trať deštníky a další ochranné protidešťové pomůcky.

O tom, kam dnes pojedeme máme jasno už předem. Zbývá odpovědně určit, kdy se odpíchneme od hotelu. Hlavně jde o to, abychom na zkoušcece zbytečně dlouho nečekali, ale také abychom nedojeli na poslední chvíli, protože nás při přesunu na vybrané místo čeká pěší orientační závod v pěkně kopcovitém terénu. Cílem dnešního cvičení je dosáhnout šotolinového úseku vložky nazvané „Piandavelo“, která měří 5,67 km a jede se jako 5., 8., a 11 v pořadí. Šotolinu jsme si vybrali hned při čtvrtečním kontrolním průjezdu. Všechna čísla zkoušky uvádím proto, že po zkušebním projetí celé trati této vložky jsme se rozhodli zůstat na ní na všechny tři průjezdy. Budeme pouze takticky zkracovat nebo prodlužovat frontu podle toho, jak se bude závodní situace vyvíjet. První jezdec odstartuje do zkoušky až ve 12,42 hodin, proto máme na klidný přesun dostatek času. Po dohodě se zlínskou skupinou se na vybrané místo vydáváme společně.

Velkou výhodou je, že se nemusíme vláčet celou, totálně ucpanou příjezdovou cestou od Rimini až na kraj centra San Marina. Zhruba v půli této cesty totiž odbočujeme vlevo na úzké místní silničky. Ty nás v klidu a mimo veškerý dopravní ruch dovedou až na místo dnešního představení. Právě absolvujeme úsek, který se skládá z dlouhých podélně – příčných muld. Chvílemi se ve všemi směry rozkývaném autě cítíme jako na slušně rozbouřeném moři. Se zlínským Passatem, dýchajícím nám na záda, šplháme do kopců, aby se před námi postupně otevřel nádherný panoramatický výhled na celý skalní masív, na kterém se rozkládá hlavní město této miniaturní republiky. Tedy řeknu vám, že tomu pohledu se nedá odolat. Zastavujeme a oči, fotoaparát i kamera mají chvíli hody.

Podle mapy se námi vybraná část trati vložky skrývá v hlubokém zářezu v údolí vlevo pod námi. Do cíle cesty nám už zbývá jenom pár kilometrů. Při svižném vjezdu do malé vesničky mne široký vjezd k monstrózní vile tak zmate, že úplně přehlédnu a proto přejedu odbočku na úzkou cestu, která kolem řady domů vede nenápadně ostře vlevo, aby po několika stech metrech na sjezdu z kopce ukončila vítězně naše putování. Parkuje tady už spousta aut, jsme na místě. Jako tradičně je potřeba vzít do hrsti rozum a do báglu vše, co budeme potřebovat, protože se k autu vrátíme až za tmy. Zatím je však docela slunečné počasí, jenom sem tam se objeví malý mráček. Po včerejší špatné zkušenosti si přece jen bereme deštníky (samozřejmě že na houby). Asi po pěti stovkách metrů se dostáváme k trati, obklopené již v tuto dobu velkým množstvím nedočkavých diváků.  Pokračujeme dál do údolí po úzké asfaltové cestě, kudy budou zhruba za třičtvrtě hodiny v protisměru projíždět soutěžní vozy. Což o to, teď jdeme z kopce a to je vždycky cesta příjemná. Na to, jak se nám v podvečer půjde zpátky, zatím raději nemyslíme. Hodně se klikatící asfaltová cesta s velice slušným povrchem je poměrně úzká, těsně lemovaná keři, stromy a ploty. Zatáčky, do kterých není vidět, se střídají s rychlými horizonty. Jo úsek je to pěkný, technický, ale pro lačné oko diváka nevhodný. Je toho vidět málo a hlavně – není si kam bezpečně stoupnout. 

 Konečně vypadáváme z obrostlého úseku na velkou louku, kde ve svahu parkují auta i obytné vozy diváků. Cesta je ještě příkřejší a asi v polovině úseku je docela slušný levý vingl. Ani tady však není náš cíl. Zbývá ještě sejít až na dno údolí, kde trať prochází rychlým klikatým šotolinovým protahovákem, na jedné straně ohraničeným nízkým kamenným tarasem. Odtud se cesta zase hodně zvedá k polorozpadlému statku. No a tady, asi v polovině šotolinového padáku je místo, odkud hodláme sledovat celý první průjezd startovního pole. Maně vzpomínám na čtvrteční odpoledne, kdy jsme tudy jen ve dvou v autě a na dvojku pro oko kamery obezřetně sjížděli s naším expedičním Volvem. Trať je i v těchto místech obležená diváky a další ještě pořád přicházejí. Na kopci nějaký místní aktivní podnikavec otevřel prostou polní kantýnu , odkud si mnozí diváci přinášejí balíky plechovkového piva německé výroby. Divákům, kterým se nechce šplhat do kopce ke kantýně, rozvážejí dva hošové na malých terénních motorkách výdobytky kantýny až pod nos. Je z toho spousta kraválu a smradu.

Konečně uzrává ten správný čas. Někde na kopci nad námi, kam ovšem nevidíme, se nejdříve ozývá zvuk vytáčeného motoru. Téměř vzápětí se v zatáčce u statku objevuje první „rozháněč“ s třínulkou. Fiat 131 se na kamenité trati trochu smýká, ale jezdec drží plyn docela slušně. Za ním jedoucí VW Tuareg Němce Deppinga se kolem nás doslova mihne. Oči zalepí rozvířeným prachem a  diváky stojící blízkou u trati donutí sledovat, kam letí spršky rozvířeného kamení. Ani nový Fiat 500 Abarth s 0 se nenechává zahanbit. Z následujících předjezdců s vozy onačenými písmeny mne doslova nadchnou průjezdy Graziana Rossiho, jedoucího s naprosto civilně vypadajícím Mitsubishi, Jimmyho Mc Rae s Fordem Sierra Cosworth, Sandra Munariho se známou Lancií Stratos a samozřejmě našeho i místního miláčka „Mikiho“ Biasiona, letos pilotujícího nízkou Lancii 037.

Vozy hlavního pole přivádí Juha Kankkunen, následovaný Grönholmem, Liattim, Aghinim a Tabatonem. Všichni kočírují vozy specifikace WRC. Další čtyři WRCa jsou zařazena ve startovní listině s vyššími startovními čísly. A pak následuje pestrá plejáda soutěžních vozů, z nichž prvně vyrobenému je 47 a nejmladšímu 17 let. Tak kolem nás postupně projíždí více než 140 vozů italské, francouzské, německé, anglické a japonské provenience. Naše závodní barvy dnes hájí jen Vojíkovi, jenže na britském voze. Jediný opravdu český vůz Škoda 130 RS ve startovním poli letos bohužel, ale již tradičně, opět odpadl. Je zajímavé, že i přes absenci stovek metrů bezpečnostního „mlíka“ se početný zástup horkokrevných místních i italských diváků zdržuje v relativně bezpečných zónách.

Najdou se však i takoví jedinci, kteří v touze získat záběr do malého kompaktního fotoaparátu nebo dokonce mobilu, neváhají vlézt do míst, kde by jim mohlo jít doslova o krk. Při pohledu na ně a na rychle je míjející rozskákané vozy mne občas doslova zamrazí. Rychlý sjezd do údolí po kamenité cestě je opravdu „na srdce“ a trefit se s rozkývaným vozem v plném fofru do lehce blátivého esíčka mezi stromy pod kopcem činí mnohým jezdcům velké potíže. Někteří jezdci, zvláště za volanty silnějších Porsche nebo Stratosů, instinktivně ubírají plyn. To však neplatí pro horkokrevného španělského jezdce Gustavo Fariase (st. č. 91) s Renaultem 5 Turbo. V jeho případě však vzápětí přichází trest. Když nám vůz zmizí z očí v zarostlém údolí, je po pár vteřinách slyšet dutou ránu a motor rázem utichá. Jeho divokou jízdu právě ukončil již dříve zmiňovaný kamenný taras. Vůz je lehčí o celý levý závěs předního kola. Stejný osud při druhém průjezdu vložkou potkává italskou posádku Porsche. Také tady neústupný kamenný plůtek značně zničí potřebnou část vozu, takže další jízda je nemožná.

Já se synem fotografem se díky kameře a foťáku pohybujeme kolem trati v širším okruhu. Dnes jsme konečně propojeni vysílačkami, takže dostávám zprávu o dalším úseku, kde se něco děje. Ke změně postů však dojde až před druhým průjezdem. Stejně se nám už první runda chýlí ke konci. Na této krátké vložce odstoupilo při prvním průjezdu z technických důvodů nebo pro havárii 8 posádek.

Využíváme krátké přestávky a přesouváme se na dno údolí do úseku za tarasem. Zde v protisvahu obsazujeme velký pískovcový šutr. Je tady dobře vidět celý klikatý úsek. Místní diváci se snaží všichni natlačit do tohoto místa, ale nedaří se jim to. A když přichází pořadatel a některé z jejich postů vykazuje, neobejde se to bez kulometné slovní výměny v italském jazyce. Nás nechává oranžový panáček v klidu. Jede se druhý průjezd a my zjišťujeme, že naše volba nebyla až tak dobrá. Proto ve chvilkách volna postupně měníme divácké místo a posouváme se na nedalekou louku, k již dříve zmiňovanému vinglu. Tady se sice hodně práší, ale je vidět mnohem delší kus technické trati. Jezdci, zvláště se zadokolkami, před ostrou zatáčkou v prudkém stoupání rozhoupávají své vozy, aby lépe zatáčku projeli. Někteří však svůj manévr zcela nezvládají a to pak auta chvíli jedou levým či pravým příkopem. Diváci stojící kolem trati nad námi v kopci tvoří doslova „véčkový“ trychtýř, který se před projíždějícími vozy otevírá a za nimi opět uzavírá. Tato divácká kulisa mi připomíná zahraniční soutěže ME a MS z 80. let minulého století. No a proto, že aut je hodně, čas pokročil a nejen sportem živ jest člověk, odkládám na chvíli kameru, z batohu vytahuji chleba a Májku a pod bedlivým dohledem ostatních diváků připravuji pro sebe a své hochy svačino-večeři. Zbaštili jsme to všechno. Aspoň bude bágl na cestě do kopce lehčí.

Všechno má svůj konec, takže i druhý průjezd je téměř za námi. My se teď musíme vrátit zpátky ke křižovatce, kde jsme svoji dnešní pouť po vložce započali. Bereme to po krátkých úsecích fofrem a s nataženýma ušima, protože auta ještě pořád jezdí. Na pár posledních se díváme mezi domy, kde je trať hodně úzká a není možné tento úsek rychle a bezpečně překonat. Po svozu výsledků pak můžeme jít dál klidněji. Přicházíme na křižovatku a rychle vybíráme divácké místo, protože brzy bude následovat třetí a poslední průjezd. Světě div se, potkáváme se tu s Vlastikem a jeho paní. Na chvíli nám zcela zdarma poskytují zábavu prodavači z „pojízdné prodejny s občerstvením“, kteří musejí přerušit pečení pizzy a pomocí zvedáků lehce upravit výšku celého auta, aby po kraji cesty mohly bezpečně projet dva obytné automobily, které zde vyjely ze zkoušky. Bylo to opravdu o fous – střechy se míjely o centimetry a pravá kola na okraji škarpy už taky neměla žádnou rezervu.

Ale zpět k závodu. Úsek trati, kde se nacházíme, je celý asfaltový. Jedná se o průjezd křižovatkou tvaru T. Vozy projíždějí rovnou část bez odbočení a aby to nebylo tak fádní, dráhu jim komplikují mohutné balíky slámy v roli retardérů. Vlevo sláma, vpravo jen mlíko, diváci a za nimi keře a potok. No tak toto nemá s bezpečností, na jakou jsme zvyklí z našich soutěží, nic společného. Ale místním pořadatelům se na čele vrásky nedělají. Pár prvních předjezdců sledujeme ze čtvrté řady hustého špalíru diváků, ale pak se přesuneme do vnitřní strany zatáčky. Tady, na vysokém svahu, za ostnatým drátem a se světlem nad hlavou, dokonce nacházíme volné místo v první řadě a můžeme si sednout!!! To je pohoda. Naše místo má ještě jednu výhodu – projíždějící vozy vidíme díky lampě veřejného osvětlení dobře a auta nám nesvítí do očí. Sledujeme závodníky, hodnotíme jednotlivé průjezdy a současně probíráme dnešní zážitky. Asi v polovině startovního pole dospíváme k závěru, že už toho bylo dnes dost a pomalu se dáváme na ústup. Zlínská osádka odjela dříve s tím, že chtějí navštívit cíl. Tomu se vyhneme. Po zkušenostech z předchozích ročníků je nám jasné, že v okolí sportovní haly nebude k hnutí, natož pak místečka na zaparkování. Tedy v duchu Šimka a Grossmanna zazní upravený příkaz „Na hotel Vávro, na hotel, tam je náš cíl!“ Velice rád poslechnu a ani mne nemusí navigovat GPS. Předtím se ještě loučíme s Kubíčkovými a domlouváme, že na pivku v naší hospůdce to všechno řádně probereme.

Nedělní epilog

Cesta domů, kterou absolvujeme v neděli, příjemně ubíhá a jako vždycky se zdá kratší.  Jen ty zážitky, o kterých by se dalo mluvit, žádné nejsou (až na jeden můj průjezd na červenou přes křižovatku uprostřed polí a luk – ale hodní Italové počkali, až ten zmatený český magorrrr křižovatku opustí).

Vývoj počasí – na výjezdu od hotelu v Rimini, zapínáme klimatizaci na chlazení vzduchu, při vjezdu do Rakouska není potřeba chladit a od půlky Rakouska lehce přitápíme.

P.S. Vlasťovi přestal Fiat v polovině zpáteční cesty v Itálii dobíjet. Jako správný závodník však měl s sebou ještě jednu baterii, takže se nakonec šťastně dostal, i bez naší mobilem posichrované pomoci, až domů.

P.S.S. Naše Volvo se v Mikulově rozhodlo, že toho čtyřdenního cestování a neustálého prohánění má právě tak akorát dost. Po zastavení u Shellky definitivně odmítlo řadit a jen po nás plivalo z pracovního válce spojky kapalinu. Naštěstí byla večerní cesta z Mikulova do Brna skoro prázdná, takže si vyžádala minimální počet přeřazení. Nájezd na D 1 na kraji Brna, přestože jsme předčasně chybně odbočili a proto cvičně objeli kruhový objezd ležící několik desítek metrů před ním, taky klapl bez problémů. Další kruhový objezd, který následoval po 60 kilometrech už v našem rodném městě, byl v pokročilou nedělní večerní hodinu zcela prázdný. Do dvora jsme pak už auto z bezpečnostních důvodů potupně zatlačili. Tož tak.