Jak to všechno začalo

Kdybych tady a teď tvrdil, že od dob, kdy jsem začal mít jakési povědomosti o dění v motoristickém světě, jsem se zajímal o značku Volvo, zcela určitě bych kecal. Mé vlastní představy o „autě snů“ se v průběhu let postupně měnily. Nejdříve to byl rodinný Trabant 601 (1967), pak Saab 96, poté následoval například Fiat 128 Coupe a tak to šlo dál a dál. Většinou to ale vždycky byly sportovní vozy. Po celou dobu mne však nějak míjel zájem o americké „žebřiňáky“, které mne opravdu neoslovovaly.

Počátkem 70. let minulého století jsem začal docela pravidelně a v širokém spektru typů navštěvovat motoristické sportovní podniky v dosahu svého bydliště – Autocross Přerov, Barum Rallye Gottwaldov, Rallye Jeseníky Olomouc, Mistrovství Evropy cestovních automobilů na okruhu v Brně (jak na původním přírodním, tak i na současném autodromu), závody do vrchu Ecce Homo Šternberk a Vsetín a další a další. Z této doby mi hluboko v paměti uvízl ocelově modrý francouzský soutěžní skvost Alpine Renault 1600, který po tratích našich soutěží vodil Pan jezdec Vladimír Hubáček. Toto auto se stalo mou životní srdeční záležitostí a žádnému z dalších soutěžních speciálů se již nepodařilo je z tohoto místa vytlačit.

S vozy značky Volvo jsem se na těchto mých cestách, samozřejmě ve velice omezeném rozsahu, setkal také. Byl to „nejrychlejší taxík světa“ Volvo 240 Turbo na původním přírodním okruhu v Brně v letech 1984 až 1986 při závodech Mistrovství Evropy cestovních automobilů. K dalšímu, sportovně jinak zaměřenému setkání došlo na VI. Barum Rallye 1976, kde se na trati objevily dva vozy Volvo Amazon švédských posádek. Byly velmi snadno k poznání – měly na střeše umělou trávu a jezdily jak o život!

Značka Volvo v mém podvědomí vždy prezentovala bezpečnost, technickou vyspělost, precizní práci, dokonalost a neustálý vývoj. Tomu také samozřejmě odpovídala cena nového auta, která se pro mé možnosti pohybovala v nadoblačných výškách. Když jsem v první polovině roku 2008, díky zvyšujícímu se věku a kilometrovému proběhu dosud věrně sloužící Lancie Dedra 1.6 i s rokem výroby 1992, začal uvažovat o koupi jiného vozu, zeptali se mne oba synové, co bych si asi tak jako představoval. Tak trochu z hecu jsem odpověděl, že Volvo. Následovala jejich otázka, jestli jsem mám někde zašitý ropný vrt nebo jsem zdědil zlatý důl. A protože tomu tak nebylo, pustil jsem tuto myšlenku načas z hlavy. Červík pochybnosti však začal opět vrtat tehdy, když jsem po rozhovoru se známým zjistil, že ojetá Volva se vyskytují v docela přijatelných cenových relacích a také jejich technický stav bývá povětšinou daleko lepší než u ostatních typů téhož roku výroby. I zasedl jsem ke compu a počal brouzdat různými stránkami domácích i zahraničních bazaristů. A ejhle! Opravdu se ukázalo, že nabídka je docela pestrá a ceny také docela přiměřené. Tak jsem dál brouzdal, tipoval, vybíral a prožíval různé představy. Po delším vybírání a zvažování padlo rozhodnutí na typ S 40 s objemem motoru 1,8 litru. Pro S 40 jsem se rozhodl po mém setkání s tímto vozem, který jsem v krásné blankytně modré barvě potkával při průjezdu rodným městem. Po několika marných návštěvách bazarů se mi konečně podařilo objevit slušně vypadající vůz. A světe div se, v bazaru vzdáleném toliko 30 km od bydliště. Vypravil jsem se na obhlídku. Auto na první pohled vypadalo velice zachovale. Ani zkušební jízda nesignalizovala žádné závažné nedostatky. Vůz jsem zamluvil, pojistil složením malé zálohy a v nejbližší době bazar znovu navštívil s technikem z Volvo servisu. Ten auto důkladně prohlédl v interiéru i na zvedáku a provedl zkušební jízdu. Závěrečné resumé znělo, že by mělo být vše OK a že vůz vypadá, že je ve velmi dobrém stavu. Jednalo se o auto vyrobené v roce 1999 v holandské filiálce Volva, prodané a provozované v italském Janově, odkud bylo bazarem dovezeno do Česka. Nemělo sice servisku, ale jeho celkový stav rozhodl. Takže nakonec jsme si plácli, já doplatil zbytek, stal se v pořadí druhým majitelem a 3. 6. 2008 si Volvo odvezl domů. To bylo přesně deset dní před konáním velké klubové akce Volvoklubu ČR nazvané „Švédské plechy“ a pořádané v Loučné nad Desnou v Jeseníkách. Tam jsme se včas stihli přihlásit a prožili tři dny báječného relaxu mezi skutečnými milovníky značky. Ale to je již další kapitola mého volvo života.

=================================================================================================================================================

Jak přišla “sedmdesátka” do rodiny.

Nevím, jestli jste to někdy zažili – uvidíte auto, na první pohled se do něj zamilujete a řeknete si – TO a žádné jiné. Tak to byl případ můj a V 70tky. Láska sice vznikla až na druhý pohled, ale byla o to silnější.

Své vysněné Volvo, nejdříve v typu S 40, do kterého jsem se zamiloval poprvé,  jsem vlastnil od roku 2008. Projeli jsme spolu hodně kilometrů, zažili hodně příhod, navštívili krásná místa v domovině, ale také v Itálii, Německu, Rakousku či Maďarsku, kam nás spolehlivě dovezlo na závody v rallye.  Bylo s námi v roce 2010 ve Švédsku, kde se na Volvo rallye radovalo z našeho pěkného umístění. “Moravského výletu na sever “se zúčastnil také Roman, který V 70 vlastní, avšak tehdy zřejmě u mne ještě neuzrál ten správný čas k vzájemné lásce s velkou kráskou.

Myšlenka na změnu ve mně začala hlodat až v roce  2013, kdy se objevila “zamilovanost” do naftového pětiválcového kombíku V 70 D5. Začalo to pátráním po různých webech autobazarů, až se objevilo to, co jsem si představoval. Po dohodě s automechanikem Jarkem jsme jednu sobotu vyrazili na lov. Bohužel mnou vytypované auto bylo po výletu mimo vozovku, což bylo viditelné až na místě. Mělo ještě další chyby, takže z koupě sešlo. Jenže štěstí se ode mne přece jen úplně neodvrátilo. Už při cestě do cílového bazaru jsme v jiném zahlédli stříbrnou sedmdesátku. Minuli jsme ji s tím, že se tam případně můžeme zastavit, pokud původní výběr nebude úspěšný. No a k tomu tedy došlo. Bazar se sice specializoval na prodej Škodovek a koncernových vozů, ale podle slov majitele se mu Volvo zalíbilo, takže jej vzal do komise. Je pravda, že tam stálo samo mezi škodovkami. Byla to hledaná naftová verze, dovezená z Itálie. Prohlédli jsme je téměř detailně, následovala zkušební jízda a po verdiktu “stav auta je velice dobrý, odpovídá roku výroby a ujetým km” jsem se rozhodl, že ji vezmu a zaplatil zálohu. No a pak následovala ještě jedna cesta do bazaru se 40kou, kde jsem složil doplatek, za volant 40ky se posadil kamarád a já vyrazil s vysněným “vagónem” domů. A od té doby nám velký kombík slouží stejně věrně, jako sloužila S 40. Je pravdou, že při dlouhých cestách za rallye nám poskytuje ve 4 osobách daleko větší komfort a prostor, než původní sedan. Při cestě dospělých lidiček s bágly s osobními věcmi, spacáky, stanem, skládacími židlemi, jídlem a v neposlední řadě s objemnými fotobatohy, se ukáže skladnost “hranatého kufru” (rovných zadních dveří). Nezanedbatelná je také skutečnost, že i když se jedná o pětiválcový motor s objemem 2,4 litru, pohybuje se spotřeba i při plně naloženém autu v průměru kolem 6,5 litru nafty. Další výhodou je objem nádrže 70 litrů, díky kterému se dá na jedno natankování ujet více jak 1.000 km. Pohoda je také při použití tempomatu, kdy zpravidla není nutno se zatěžovat podřazováním na dálnici ani při stoupáních.

P. S. “Čtyřicítku” si po delší době jejího čekání pod přístřeškem odvezl nový majitel do Brna. Přijel si ji prohlédnout s kamarádem v bavoráku. Po zevrubné vizuální prohlídce následovala zkušební jízda. Při ní mi vykládal, jaká auta už vyzkoušel. Asi v polovině trasy se na mne udiveně obrátil se slovy: “To není možné, tady nic neklepe ani nebouchá, jak tomu bylo v těch předchozích zkoušených autech!” Na to jsem mu opáčil, že se veze ve Volvu, nota bene v autě fandy značky, takže je to zcela normální. Nakonec jsme si plácli a sedan po 5 letech věrných služeb zamířil do nového domova. A že zřejmě slouží dobře soudím podle toho, že se mi nový majitel, v pořadí teprve 3., neozval s nějakými výhradami.

P. S. S. Když „čtyřicítka“ opět změnila majitele, tak se mi ozval její nový provozovatel přes FB. Požádal mne několikrát o radu a velice si auto chválil. Poslední, co jsem se dozvěděl, že auto prodává, protože odjížděl na delší dobu mimo území ČR. Údajně je kupoval fanda značky, ale další informace už se ke mně nedostaly.

=================================================================================================================================================

Moje VOLVO V70 D5 Evo II

Uvedeno do provozu: 12/2003 v Itálii

Barva: Stříbrná metalíza

Typ motoru: D5244T

Objem válců v ccm: 2.401

Počet válců: 5

Výkon motoru: 120 kW (163 hp) při 4.000 1/min

Max. kroutící moment:   3.400 Nm při 2.900 – 5.000 1/min

Rozměry (d – š – v) v mm: 4710 – 1804 – 1464

Provozní hmotnost: 1.581 kg

Celková hmotnost: 2.160 kg

Výbava:

Manuální převodovka 5 stupňů, ABS, STC, přední mlhová světla, 6 x airbag, automatická dvouzónová klimatizace, výškově a podélně nastavitelný multifunkční volant, tempomat, palubní počítač, vnější teploměr, originální Volvo rádio HU – 603 s CD a RMG, 8 x reproduktor, elektricky ovládaná a vyhřívaná venkovní zpětná zrcátka, vnitřní zpětné zrcátko s automatickým stmíváním, elektricky ovládaná okna ve všech dveřích s dětskou elektrickou pojistkou oken zadních dveří, mechanické dětské pojistky zadních dveří, obě přední sedačky mechanicky výškově nastavitelné s mechanicky nastavitelnou opěrkou bederní páteře a dopředu sklopnými opěradly, bezpečnostní systém WHIPS, zadní sedadla dělená v poměru 1/3 a 2/3, potahy sedaček – kombinace látka a polokůže, imobilizér, centrální zamykání s dálkovým ovládáním, 2 sady lehkých disků Volvo s pneu 205/55 R 16 – letní a zimní, integrovaná bezpečnostní síť na oddělení zavazadlového prostoru, tažné zařízení s odnímatelnou koulí, odnímatelné zamykatelné střešní příčníky Thule.