Rok 1983 plně potvrdil zákulisní informace o intenzívní přípravě vozů Volvo na mistrovství Evropy. Nenápadný švédský okruh u Falkenbergu byl místem pečlivých příprav vozů Volvo. Za jejich volanty měli usednout jezdci Lindström a Reine Wisel.
Vůz, ve startovním poli mezi ostatními účastníky vypadající jako usedlý rodinný automobil, se na závodním okruhu objevil poprvé v třetím závodu seriálu v britském Doningtonu. Volvo si při svém „evropském“ debutu vedlo více než dobře. Švédsko – anglická posádka Lindström – Dickens s vozem Volvo 242 turbo dojela na sedmém místě.
V šestihodinovém závodě na Nürburgringu se objevilo Volvo znovu, tentokrát s dvojicí Lindström – Olofsson a obsadilo desátou příčku.
Kalendář pro rok 1984 obsahoval dvanáct závodů na okruzích v celé Evropě. V Itálii to byla Monza, Vallelunga, Pergusa a Mugello, v Anglii Donington a Silverstone, v Rakousku Österreichring a Salzburgring, následovalo belgické Spa – Francorchamps a Zolder, německý Nürburgring a konečně československá Velká cena na okruhu v Brně. Jestliže v roce 1983 vozy Volvo 242 turbo startovaly jen sporadicky a sbíraly své první závodní zkušenosti, v roce následujícím se velmi dobře uvedly hned v prvním závodě sezóny a bylo jasné, že soupeři s nimi budou muset vážně počítat i v soubojích o prvenství v absolutní klasifikaci.
Po startu závodu v Monze se Švéd Thomas Lindström k všeobecnému překvapení se svým Volvem pevně usadil na šestém místě. Přestože závodu nepřálo počasí a trať trvale skrápěl hustý déšť, probojoval se brzy Švéd se špičkově připraveným vozem, obutým na výborných pneu Dunlop, do čela závodu. Tato skutečnost zapůsobila mezi závodními týmy i diváky jako časovaná bomba. Při zastávce v boxech vystřídal Lindströma Ulf Granberg. Bohužel se při střídání negativně projevila zatím malá zkušenost týmu Volvo, který zvolil špatné pneumatiky. Vůz byl po výměně pneu hůře ovladatelný, špatně seděl na trati, takže se ve startovním poli postupně zase propadl zpátky na šesté místo a na něm byl také klasifikován v cíli.
Na okruhu Vallelunga se situace s mokrou tratí opakovala. Přesto se však Volvo 242 turbo švédského týmu, řízené Petersonem, hned od počátku závodu drželo na sedmém místě. Problémy s pneumatikami v průběhu závodu postupně odsouvaly z prvních míst favorizované posádky zvučných jmen. Volvo se tak zanedlouho dostalo až na druhé místo za vedoucí britský Jaguar. Jezdec Percy se určitě nestačil divit, když ve zpětném zrcátku uviděl v závěsu za svým aristokratem s leštěnou ořechovou palubní deskou švédský „rodinný taxík“. Vzhledem k mokré trati odstartovaly do závodu všechny vozy na profilovaných „mokrých“ pneumatikách. S ustávajícím deštěm začala trať osychat a vozy mířily do depa, kde se horečně měnily mokré pneumatiky za hladké slicky. Po předchozím nezdaru si u Volva výměnu pneu zřejmě natrénovali, takže k překvapení všech vyjelo Volvo na trať jako první. Ještě v polovině závodu, opět s Petersonem za volantem, vedlo celé závodní pole před dvěma Jaguary a čtyřmi BMW. Vedoucí vůz však byl nakonec nucen pro poruchu motoru závod vzdát. Druhé Volvo belgického týmu s dvojicí jezdců Dieudonné – Delcourt bylo v cíli klasifikováno na desátém místě.
V britském Doningtonu dojela do cíle tři Volva, která obsadila deváté, jedenácté a dvanácté místo. Známý švýcarský ladič Ruedi Eggenberger byl se čtvrtým místem vozu BMW, připraveným jeho týmem, zklamán a v kuloárech se proslechlo, že pro příští rok uvažuje o změně značky – jednalo se právě o vozy Volvo.
Italská Pergusa viděla další úspěch švédských vozů, když posádka Olofsson – Lindström obsadila šesté a Granberg s Petersonem osmé místo.
Brněnský závod se jel za chladného a deštivého počasí. Na startu se Volvo objevilo v počtu pěti vozů. Za belgický tým GTM Engineering statovali jezdci Delcourt – Dieudonné a Néve – Pirnay s vozy Volvo 242 turbo. Švédský tým pod vedením Roberta Kvista zastoupili Granberg – Peterson, TL RACING AB vyslal Lindströma – Olofssona a IPS RACING prezentovali Sturesson – Persson, všichni s vozy Volvo 240 turbo. Z celkového počtu 44 vozů na startu bylo v cíli klasifikováno 30. Volva v Brně provázely drobné technické problémy.
Na rakouském Österreichringu dojelo Volvo s dvojicí Lindström – Olofsson na čtvrtém místě, belgická posádka Néve – Pirnay obsadila místo osmé. Okruh u Salzburgu přinesl švédské značce s posádkou Granberg – Peterson čtvrté místo.
Nürburgring znamenal pro značku Volvo se švédskými posádkami Lindström – Olofsson šesté a Sturesson – Persson deváté místo. Hned za nimi se umístil se stejným vozem belgický tým s jezdci Pirnay- Néve.
Velké zklamání značce Volvo přinesla namáhavá čtyřiadvacetihodinovka v belgickém Spa – Francorchamps, kterou střídavě provázely déšť, mlha, zima i tropické horko. Snad proto se vozy Volvo v tomto závodě nedokázaly nijak výrazně prosadit.
V Zolderu Volvo poprvé v závodu mistrovství Evropy zvítězilo. Celkem čtyři vozy této značky skončily v první desítce. Byl to velký úspěch, který potvrzoval předpoklad, že švédská značka to myslí se svou účastí v Mistrovství Evropy cestovních vozů naprosto vážně. Vítěznou se stala posádka Granberg – Kvist. Lindström s Oloffsonem dojeli pátí. Belgičané de Dryver – Delcourt dojeli do cíle šestí a Néve – Pirnay obsadili místo desáté. V tréninku byly nejrychlejší Jaguary a závod se zpočátku opět odvíjel jakoby podle předem připraveného scénáře. Volva však byla pekelně rychlá a v devátém z celkového počtu 107 kol už se Granberg objevil na čele závodu. Třetí místo drželo další Volvo v černé barvě, řízené Lindströmem. Když začalo pršet, jel v čele závodu inženýr firmy Volvo Robert Kvist. Déšť však postupně ustal, trať osychala, měnily se pneumatiky a tím se také měnilo pořadí. Do čela se probojoval H. J. Stuck na BMW a určitě se modlil, aby začalo znovu pršet. Jenže naštěstí pro Volvo se tak nestalo. Na suché trati byl Granberg s Volvem naprosto suverénní, rychlejší a po zásluze zvítězil.
Ve finálovém závodu ročníku 1984 v italském Mugellu Volvo jen potvrdilo, že patří mezi špičkové evropské týmy. Dva vozy se od počátku závodu držely na čtvrtém a pátém místě, aby do cíle dojely jako druhý (Granberg – Elgh) a třetí (Lindström – Olofsson).
Volvo ve svém prvním ročníku v seriálu závodů ME cestovních automobilů obsadilo ve značkách 6. místo se ziskem 91 bodů. Vozy prokázaly svou rychlost a výkon, postupně se zvýšila i jejich spolehlivost. Mezi jejich přednosti patřilo výborné řešení a vyladění podvozku, který vozu zajistil vynikající jízdní vlastnosti. Zajímavá také byla různá barevná provedení jejich karoserií.
Technické údaje závodních vozů:
Vozy Volvo 242 turbo ročníku 1983 měly čtyřdobý, řadový, kapalinou chlazený přeplňovaný čtyřválec s rozvodem OHC. Vrtání a zdvih 92 x 80 mm, tzn. objem 2.127 cm³ (srovnatelný objem pro zařazení do třídy 2.978 cm³), výkon 176 kW (240 k). Převodovka byla čtyřstupňová s elektricky ovládaným během naprázdno Laycock.
V roce 1984 došlo k dalšímu zvýšení výkonu. U motorů se zvětšil objem na 2.141 cm³, takže po přepočtu koeficientem 1,4 se motor dostal na srovnatelnou úroveň těsně pod hranici tří litrů. Stejně jako v roce předchozím bylo použito turbodmychadlo Garett. Motor měl elektronické vstřikování paliva Bosch K – Jetronic a dosahoval výkonu 224 – 228 kW (304 – 310 k). Výrobce také homologoval elektronické vstřikování vody, kterým se výkon zvýšil až na 240 kW (325 k). Proti roku 1983 bylo místo sériové čtyřstupňové převodovky použito pětistupňové převodovky Getrag. Vozy měly kotoučové brzdy značky Lockheed s vnitřním chlazením na všech kolech. Používaly pneumatiky Pirelli P7 Corsa o rozměru 245/45 VR 16.
Vozy měly různá, zajímavá řešení barevného provedení karoserie. Byla to například kombinace švédských barev žluté a bleděmodré, červené, oranžové, zelené a modré nebo se objevil i celý černý vůz.