V pátek 18. a sobotu 19. června 2004 se v okolí maďarského města Szombathely jel další ročník maďarského mistrovství v rallye. A my jsme se rozhodli být u toho.
Pro začátek ale trochu statistiky. Celá soutěž byla rozdělena do dvou dnů, 5 sekcí a celkem měřila 554,50 km. Na třinácti RZ ujely posádky 122,30 km. Páteční etapa, rozdělená do 2 sekcí, zahrnovala celkem 7 RZ (tři zkoušky, které se jely 2x a superspeciálku) v celkové délce 68,50 km. Zkoušky se jely jižně na dohled od hostitelského města a byly vedeny po lesních cestách. Tyto jsou na rozdíl od našich zcela šotolinové. Jediná superspeciálka v délce 6,90 km se jela v prostoru bývalého vojenského cvičiště sovětské armády. Po ujetí tří RZ měly posádky 20 minut na servis, po dalších dvou RZ byla tankovací zóna ?! a po zbývajících dvou RZ byl cíl páteční etapy. Sobotní etapa, rozdělená do 3 sekcí, zahrnovala 6 RZ (3 zkoušky, které se jely 2x) v celkové délce 53,80 km. Na rozdíl od předchozího dne se zkoušky jely severně od cílového města. Posádky odstartovaly v 9,00 hodin a do cíle závodu dorazily v 16,09 hodin. Po sobotním startu byl zařazen servis, další následovaly vždy po třech RZ. Tankovací zóna v sobotním rozpisu nebyla uvedena. Klasickou tankovací zónu tak, jak ji známe z našich soutěží, tedy oddělenou, řádně vyznačenou, zajištěnou hasiči a hasící technikou jsme neviděli. Rovněž přeskupení nebylo v rozpisu uvedeno.
Listina přihlášených obsahovala celkem 100 vozů všech možných kategorií a tříd. Čelo okupovala celá špička maďarského soutěžního sportu. Loňský mistr Maďarska Balasz Benik s vozem Ford Focus WRC startoval s prioritou FIA B. Dalších devět posádek mělo národní prioritu. Tamás Turi, Gergely Szabó, Norbert Hercig a Tamás Tagai jeli se Škodou Octavií WRC. Jezdci „ASI“, Angyalfi a Szilágyi jeli s vozy Mitsubishi Lancer VI. a VII. evoluce skupiny A, R. Bútor sedlal Citroen Saxo Super 1,6. Z dalších typů defilovaly Suzuki Ignis Super 1,6, Toyota Corolla WRC, Honda Civic, Type-R a Integra, Subaru Impreza, Audi S2 Coupe, Škoda Felicia a Felicia Kit Car, MG ZR 160, Lada 21074. Startovní listinu uzavírala skupina 11 vozů Lada VFTS. Jako poslední vůz startovní listiny byl uveden Ford Escort XR3i. Tento vůz se mimo poloturistického stylu jízdy vyznačoval i tím, že měl zadní polstrovaná sedadla a autorádio. Je třeba ještě zmínit, že mezi předjezdci se objevil také jeden ze špičkových maďarských jezdců János Tóth se stříbrným Peugeotem 206.
Do místa soutěže se náš divácký tým, čítající dva vozy a 7 účastníků, přesouval večer a v noci z čtvrtka na pátek. Díky „přátelům“ na benzínové stanici v Bratislavě, kteří (slyšíce češtinu) nám dobře poradili při hledání starého přechodu do Maďarska, se naše cesta protáhla o neplánovanou projížďku po nočním slovenském hlavním městě. Do cíle naší výpravy jsme dorazili v pozdních nočních hodinách. Své ležení, sestávající ze 3 stanů, jsme zřídili v 01,30 hodin uprostřed návsi vesnice Dozmat, před konzumem a místní hospodou v dohledu 1. RZ. Ještě před usnutím jsme se na vlastní oči přesvědčili, že trať je opravu čistá šotolina.
Po budíčku jsme se vydali na první RZ pátečního dne. Kdo si myslí, že maďarská krajina je jen placatá, děsně se mýlí. No ona vlastně je, ale naše cesta za sportovními zážitky na první zkoušce vedla do pěkného stoupání v lese na ujeté štětové cestě. Prošli jsme tři zatáčky a pořád to nebylo ono. Následovala dlouhá rovina, přerušená uprostřed šikanou tvořenou velkými pneumatikami z nákladních aut (u nás se používají pouze z osobáků), které asi proto všichni závodníci opravdu poctivě objížděli. Na konci této roviny jsme objevili pravoúhlou zatáčku doprava krytou stromy a keři. Na vnější straně byla hojně posypaná šotolinou, vyházenou při tréninku. Místní pořadatelé nás přesvědčili, že i zde se „mlíko“ dá používat různě – vhodně i nevhodně. Také tady platilo, že stání z ním zcela jistí naši bezpečnost, kdežto stání těsně před ním je smrtelně nebezpečné. Tato vzdálenost o pět metrů dále, kde mlíko již nedosahovalo, již zřejmě byla podle pořadatelů bezpečná a místní borci zde dokonce seděli na židličkách. Chefpořadatel je vybaven černými polobotkami, vestou nevýrazné barvy, mobilem a přenosnou chladničkou s nápoji. Bohužel jemu i dalším dvěma kolegům ve vybavení chybí žlutá vlajka. Vysílačky jsme viděli pouze u policistů. Radiobody nebyly k vidění nikde. V „zamlíkované“ zóně, kterou po průjezdu nadřízeného bezpečáka rozšířil o dalších 10 metrů, jej obklopuje parta kamarádů. Podobnost s našimi soutěžemi čistě náhodná. Mimochodem fotografové a kameramani měli tak výrazně oranžové vesty, že byli vidět na vzdálenost 1 km. Naproti nás v zakázané zóně, opatřené výraznou cedulkou v maďarštině, ale s piktogramem pochopitelným i cizozemci, seděl ve výši zhruba 2,5 metru na kůlu plotu od oplocenky zřejmě místní fotograf bez oranžové vesty. Viditelně se znal s chefpořadatelem i posádkami bezpečnostních vozů, se kterými bodře rozprávěl a žertoval. S povděkem bereme na vědomí průjezd pouze dvou safety vozů pořadatele a policejního vozu jako „zavíráku“. U nás jich přece jen jezdí víc a s různými osádkami. Pak jedou předjezdci – tři vozy Alfa Romeo 145 bez rámů, jezdci v civilu, bez přileb.
A pak to konečně začíná. Po průjezdu prvních pár vozů se jako na potvoru otáčí vítr proti nám. Zlínští kolegové vytahují připravené respirátory a my zažíváme situace jako na Acropolis rallye. Chudák foto a video technika! Zážitek z průjezdu šotolinou s vozem ve štorcu a chvostem prachu za zádí vše plně vynahrazuje. Focus, Octavie, Myšáci i Hondy, všichni jedou naplno. Pak to ale bohužel přichází. Posádka s vozem Opel Astra GSi je v zatáčce příliš rychlá, dostává se do vyházené šotoliny a je dlouhá. Vůz sjíždí do poměrně hlubokého příkopu a zastavuje s nárazníkem shrnutým pod autem a poškozenou přední nápravou. Bez cizí pomoci není schopen se z pasti dostat. Na jeho uvolnění a odstranění pracuje minimálně 15 diváků, ale trvá více než pět minut, než je vůz vytažen z příkopu a odstraněn z trati. Závod nebyl přerušen, takže při každém průjezdu dalšího z pěti vozů se pomocníci rozprchli na obě strany cesty. Konečně je Astra mimo trať, je klid a my opět plnými doušky vychutnáváme fantastické průjezdy a mraky prachu. Avšak ne dlouho. Zvuk vytočeného motoru, Mitsubishi se startovním číslem 49 je dlouhé a prolétá „ve štorcu“ levým zadním kolem „škarpou“. Ta však náhle končí a otáčí Myšáka na střechu. Vůz leží kufrem kolmo k vozovce. A opět startují diváci záchranáři. Nejdříve se snaží vyprostit posádku vozu. Když jsou oba viditelně otřesení členové posádky venku, řeší se, jak auto dostat na kola. Po posunutí a pootočení se to daří, vůz je vytlačen na trať do protisměru a pak odstrkán na boční cestu za Astrou. Chefpořadatel pouze pobíhal kolem s mobilem u ucha. A vše za plného provozu, takže zachraň se kdo můžeš! Abych nenapínal. Do třetice všeho nedobrého, Lada 2105 s číslem 57 v zatáčce vyjela zcela rovně a zapíchla se do oplocení lesní školky. Náraz vyvrátil levé přední kolo, takže po vyproštění se přidala k ostatním dvěma vozům. Nutno podotknout, že diváci se opravdu snažili a posádky neutrpěly žádnou újmu na zdraví. Vše se odehrávalo bez použití žluté vlajky, pouze chefpořadatel v nevýrazné vestě mával rukama. Asi dvě startovní čísla po průjezdu vozu Peugeot 106 s číslem 77 kolem nás náhle projel vůz pořadatelů následován sanitním vozem. Zkouška byla přerušena a zbývající posádky startovního pole měly volný průjezd. Přesto někteří jeli, jako by se závodilo dál. My jsme si alespoň mohli v klidu na startu RZ prohlédnou početné pole vozů Lada VFTS. Mnohé vozy vypadaly, jako by právě vyjely z dílny jejich tvůrce pana Stasise Brundzy.
Vracíme se do města a hledáme směnárnu, kde potřebujeme vyměnit naši měnu za HUF. V důsledku přejezdu hranice SK – H v noční hodině byla směnárna na celnici uzavřena. Daří se nám to na druhý pokus v bance a po německo – anglicky proneseném požadavku dostáváme potřebnou měnu. Poté se vydáváme hledat místo servisu. Díky navigátorovi zlínského vozu se nám to podaří poměrně brzy, právě když začínají přijíždět první vozy. Stejně jako na erzetách, tak i v servisu je nepoměrně méně lidí, než jsme zvyklí vídat na našich soutěžích. Bez problémů se dostáváme k jednotlivým týmům a můžeme sledovat práci mechaniků. S potěšením zjišťujeme, že Octavia WRC Tamáse Turiho je v péči mechaniků českého Profiko Týmu pod vedením pana Volfa. Mnohé týmy mají běžně k dispozici reklamní předměty jako plakáty, podpisové karty, trička, samolepky apod. Jak už tomu bývá, někde se provádí pouze zběžná kontrola, jinde se pilně šroubuje a mění díly. Mnohé vozy nesou známky setkání s měkčími či tvrdšími překážkami, jiné jsou pouze zaprášené. Cateringoví specialisté týmů, na rozdíl od našich, připravují na grilech steaky, někde se vzduchem nese vůně polévky. Všude však vládne pohoda, slunce svítí a je pěkně teplo.
Náš čas vyhrazený pro návštěvu servisu se naplňuje a je třeba začít myslet na přesun na superspeciální erzetu, v pořadí již 5. Původně jsme si mysleli, že se bude jednat o nějakou příměstskou zkoušku na asfaltu, ale po příjezdu na místo jsme příjemně překvapeni. Bývalé vojenské cvičiště sovětské armády (jsme totiž asi 40 km od rakouských hranic) se šotolinovými cestami, obklopenými z obou stran hlubokými příkopy, po předchozím dešti plnými vody, přejezd přes vysoký kopec s možností skoku do výšky i do dálky, průjezd částečně vypuštěným brodem plným lepkavého bláta končící skokem, to vše v délce téměř sedmi kilometrů. A to ještě těsně před příjezdem prvních vozů dorazil od jihu silný vítr a začíná pršet. Podmínky přímo vražedné jak pro diváky, tak pro posádky. První přijíždí Benik s Focusem WRC, potom „ASI” s Mitsubishi Lancer následován dalšími vozy specifikace WRC, tedy Octaviemi. Na horizontu nezklamou a skáčou jako ve Finsku. Po průjezdu „brodem“ překonává část bláta a kamení širokou příkopu, takže někteří diváci mají možnost se s nimi důvěrně seznámit. Vozy s prioritami jedou v dvouminutových odstupech, další již po minutě. Závod tak má poměrně rychlý spád. Velké množství Myšáků opravdu závodí, výborně jedou také Škody Felicie, které jsou naší malou výpravou mohutně povzbuzovány. Modrá Lada 21074 se startovním číslem 66 skáče statečně vysoko i daleko, ale je to její labutí píseň. Po tvrdém dopadu na přední nápravě zřejmě odchází spojovačka, kola jdou vepředu od sebe a vůz se stěží dobelhává do cíle erzety. Červená lada VFTS s číslem 110 za našimi zády přijíždí jako k ohni, po průjezdu 180° vracáku ale přes následující kopec sotva jede a táhne se za ní pás modrého dýmu. Na výjezdu z brodu téměř všechny vozy trénují skok do dálky, některé si tu odkládají části spoilerů. A další Lady pokořují fyzikální zákony. Někteří jezdci se nechají diváky vyprovokovat a na průjezdu je to znát. Jiní si jedou svůj rytmus a častěji používají brzdy. Hondy Civic mají díky své poměrně malé světlé výšce trochu problémy, ale drží se statečně. Ze tří Subaru jedou pouze dvě, oranžový vůz chybí. Celá erzeta probíhá bez havárií, přestože je její terén abnormálně obtížný. A je konec a my se jedeme podívat k UP.
Do UP doráží vozy s mírným časovým zpožděním. Je trochu nepříjemné, že nám opět prší za krk. Jezdci auta parkují v oploceném objektu a pak odchází k civilním vozům, které je odváží na ubytování. Hoši ze Zlína oslovují pana Benika se žádostí o podpis na tričko, které od jeho týmu dostali v servisu. Je viditelně potěšen, žádost ochotně plní a srdečně se loučí. My také a jedeme se ubytovat do kempu, který je přímo ve městě Szombathely, uprostřed parku v sousedství pěkného koupaliště. Kemp je zcela zaplněn a jak zjišťujeme, jedná se o doprovody i soutěžní posádky. Máme ale štěstí a dostáváme poslední volnou chatu s příslušenstvím, tedy i sprchou s teplou vodou. Po celodenní prachové lázní je to balada. Vedle naší chaty stojí oranžové Subaru s číslem 47. Aha, to je to, co nám do počtu na trati chybělo! Večeříme, začíná pršet, máme toho dnes dost a jdeme spát. Celou noc prší.
V sobotu ráno se probouzíme do vlhka, podmračené oblohy, ale je teplo a jsme dobře odpočinutí. Lehce snídáme a vyrážíme severně na RZ s číslem 8 se startem nedaleko příhraničního městečka Köszeg. Celá se odehrává v lese a připomíná nám známou „barumáckou erzetu“ z Halenkovic do Žlutav. Na rozdíl od ní je však zcela šotolinová. Asi kilometr od startu nacházíme pěknou pravou zatáčku následující po delší rovině, pro jezdce skrytou za slušným horizontem. Díky dobrému načasování nemusíme dlouho čekat a jsou tu předjezdci. Proti včerejšku chybí Alfa 000, musí tedy stačit Alfy dvě. A už to zase frčí. Kdo si zvolil špatné místo ke sledování, dostává sprškou kamení. První projíždí Asiho „Myšák“. Benikův Focus jede jako z partesu, stejně tak všechny Octavie a část „Myšáků“. Samozřejmě parádní je i průjezd rudého Citroënu Saxo Super 1,6. Další vozy startovního pole již jedou svůj standard. Trať začíná být stále více rozbitá. Pro některé dvoukolky je zatočení ve vyjetých kolejích malým problémem. Opět nezklamaly Felicie a samozřejmě Lady VFTS. Mnohé se proti včerejšku posunuly do poloviny startovního pole a přeskočily tak vozy mnohem mladší a technicky dokonalejší. O vzrušení se postarala posádka vozu Audi S2 Coupé, která po průjezdu zatáčkou asi po 100 metrech zničehonic sjela pravou stranou vozu do příkopu. Přesto se jí podařilo po několika metrech vůz z příkopy vyhrabat a odjet. Stejně jako včera uzavírá celé startovní pole Ford Escort XR 3i. Dalším zážitkem pro nás je setkání s živým broukem roháčem, kterého jsme in natura všichni viděli poprvé. A také nesmím zapomenout na místní houbaře, kteří zcela ignorovali projíždějící soutěžní vozy a procházeli kolem diváků s plnými košíky krásných podborováků. V průběhu zkoušky se umoudřuje počasí a začíná na plný plyn svítit sluníčko.
Následuje další náš přesun a opět se jedná o servisní zónu. Je umístěna v Szombathely v blízkosti nějaké školy, na ploše tvořené pěknou zámkovou dlažbou. Přijíždí vozy, které absolvovaly polovinu dnešních erzet. Vypadají jako by absolvovaly bahenní lázně a stejné množství bahna pak zůstává na dlážděné ploše po jejich odjezdu. Potom již není tak pěkná. Některé týmy myjí pouze okna, světla a startovní čísla, další stylem dva kbelíky celý vůz, jiné používají WAPku. Proti včerejšku je větší množství vozů, nesoucích šrámy tratě a rovněž servisních zásahů je víc. Opět se vizuálně pídíme po tankovací zóně až si všimneme toho, že benzín se přečerpává přímo v místě servisu. V jednom případě jsme viděli nedaleko od tohoto pracovního úkonu spokojeně pokuřujícího člena týmu. Až nás hrůza obcházela z představy, co by mohlo nastat v servisním prostoru, kde se v každém týmu nacházejí sudy s vysokooktanovým závodním benzínem. Inu asi jiný kraj, jiný mrav. Ale přece jen se domníváme, že pravidla jsou nadnárodní.
Lehký oběd ve stínu borovic těsně vedle servisu a vzhůru na další, dnes a letos již poslední RZ. Shodou okolností je to opět včerejší superspeciálka, která se však dnes jede jako klasická RZ. V průběhu dopoledne, díky slunci, trať přeschla. Vozy budou rychlejší, ale asi se bude prášit. Taky že ano. Část naší výpravy se vydala ke skokům, my jsme zamířili k vracáku mezi rychlým příjezdem a nájezdem na kopec. Chceme natočit pár záběrů vozů přímo v zatáčce. Zdá se nám, že „ASI“ jede nějak vlažněji. Zato Benik s Focusem jen letí. Hned po sobě následují tři wrcové Octavie, které svým průjezdem zvedají diváky z pomyslných sedadel. My končíme s natáčením a přemísťujeme se taky ke skokům. Pak už to jde zase v rychlém sledu – „Myšáci“, Citroen Saxo, Suzuki Ignis Super 1,6, Hondy. Jede i exotické MG ZR 160, Fiat Punto Super 1600, obě zbývající Subaru a samozřejmě nesmrtelné tety Lada VFTS. Mnohé jsou již částečně odlehčené, ale drží se dobře. Žlutý Renault Megane Maxi předvádí pouze průměrný průjezd. Naše malá výprava budí všeobecnou pozornost, protože mezi pasivně přihlížejícími místními diváky dokáže jako jediná posádky hecovat a slušné průjezdy ocenit potleskem. Časem se nám daří strhnout i část přihlížejících. Zlínská část výpravy je členem Škoda rallye fan klubu, takže u včerejšího brodu umístila logo koncernu Škoda. Předmětem zájmu některých fanoušků jsou jejich vesty s logem Škoda motosport a chtějí je získat. Ze strany majitelů však není zájem, takže nakonec alespoň jejich značkové čepice Remus mění majitele výměnou za plechovku chlazeného německého piva. Přitom se odehrávají rozhovory maďarsko – česko – německo – rukama – nohama. A všichni se výborně bavíme. No a pak projel Escort XR3i, je konec a nás čeká cesta domů.
V absolutním pořadí se první Lada VFTS umístila na 26. místě, hned za áčkovými Suzuki Ignis Super 1600 a Renault Megane Maxi.
Po zkušenostech z cesty do Maďarska se rozhodujeme ke zpáteční cestě použít tranzit přes Rakousko spojený s průjezdem Vídně. Cesta Rakouskem po výborných cestách je pohodová. Zlínská část výpravy nám poodjela a vydala se omylem po placené rychlostní silnici. My jsme neměli potřebnou známku, a tak jsme se odtrhli. Ale to již byl předposlední zádrhel naší víkendové cesty. Ten poslední byl po výjezdu z Vídně, kdy jsme asi 30 km před hranicemi vjeli do tak silné průtrže mračen, že bylo vidět jen 5 metrů před vůz a po cestě tekly široké potoky hnědé bahnité vody. Cesta přes Brno po dálnici již byla jen třešničkou na dortu. Na tachometru přibylo dalších téměř tisíc kilometrů. Nevadí, příští rok pojedeme znovu, stálo to za to!!