Na konec října nezvykle pěkné a teplé počasí provázelo po oba dny 24. ročník rakouské Internationale OMV Waldviertel Rallye. Podle informací pořadatele závod sledovalo téměř 50.000 diváků. Jak jsem postřehl, věrní diváci mezi sebou soutěž stále nazývají původním názvem „semperitka“. Na rozdíl od předchozích dvou ročníků, kdy se v roce 2002 závod jel pouze v okolí Waidhofenu a.d. Thaya a v roce následujícím pro změnu jen v okolí Hornu, zvolili letos pořadatelé kombinaci obou lokalit. Dá se říci, že to soutěži prospělo.
V páteční 1. etapě se jelo 8 rychlostních zkoušek. Jednalo se vlastně o čtyři zkoušky, které se jely dvakrát. Po loňském úspěchu byl opět zařazen rallykrosový okruh Nordring u Fuglau. S jednoročním výpadkem se vrátila velmi známá, krásná a diváky milovaná, 11 km dlouhá zkouška s úzkými asfalty, nepřehlednými horizonty v lesních partiích a hlavně vlhkou, klouzavou šotolinou v okolí Hollenbachu. Čtrnáctikilometrový Pfafenschlag nabídl kombinaci asfaltových spojovaček a menšího množství šotoliny. Proti loňsku byla mírně upravená, 24 km dlouhá, zkouška v okolí Raabsu v těsném okolí naší jižní hranice. Servis, stejně jako vloni, byl po oba dny umístěn v Hornu. V sobotní 2. etapě se jelo celkem 9 zkoušek. Opět se začínalo na Nordringu, který byl jedinou placenou RZ. Následovala osmi kilometrová Altpölla s převahou asfaltu, ale krásným pravoúhlým odbočením ze šotoliny na asfalt a téměř celoasfaltová, 16,6 km dlouhá zkouška Jaidhof – Leonhard – Gars. Pro české diváky byla soutěž lehce dostupná, neboť Horn je od Znojma vzdálen 30 km a z Hornu do Waidhofenu je to zhruba také stejně daleko.
Listina přihlášených obsahovala 136 posádek ze 110 soutěžních týmů. Mimo posádek pořádající země zde mělo zastoupení Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Německo. Bohužel se však na startu některé přihlášené posádky neobjevily. Z českých luhů a hájů to byli Tureček, Trněný, Pertlíček a Wagner. Co se týká techniky, byla k vidění 3 WRC – Maďar Benik s Focusem z JM Engineeringu a Peugeoty 206 bratří Vojtěchů, Mitsubishi Lancer III – VIII Evoluce, Subaru STi, Seaty Ibiza, Felicie úzké i kitové, Citröeny Saxo, naftové Golfy, Fiat Stilo, Octavie, jediná Honda Integra, Opely Astra, několik Suzuki Ignis a další značky. Soutěže se také v závodě Challenge účastnily vozy kategorie H a Hist, které velmi zdatně sekundovaly současným soutěžním vozům. K vidění byl například Ford Escort Mexiko, Ford RS 2000, divoké Porsche 911 Carrera, Mazda 323 GTR Turbo 4WD, Toyota Corolla Gti 16V, Opel Corsa 1,3 a Kadett Gsi, Lada 2105 VFTS nebo Audi Quattro. Celé startovní pole uzavíralo na první pohled těžkopádné Volvo PV 544 Sport. V roli předjezdce se v pátek představil Fiat 131 Mirafiori Abarth. Startovní pole bylo rozděleno do dvou skupin. V první jely vozy soutěžící v rámci ME. Druhá skupina, oddělená předjezdci a bezpečnostními vozy zahrnovala početnější pole vozů jedoucích v rámci FIA Cupu.
Naše divácké účinkování začalo v pátek na RZ 2 pod lesem v utahovací šotolinové zatáčce kousek od Hollenbachu. Část zkoušky se jela jako okruh dvakrát a „naše zatáčka“ se projížděla poprvé vlevo a podruhé vpravo za smrky zarostlý roh směrem k cíli zkoušky. Bylo tu vidět, kdo jak s autem umí a také jaké má závodnické srdce. Bohužel to také byla zkouška, kde jsme viděli poprvé a naposledy Waltera Kowara, Roberta Školu, Vlastimila Neumanna, Lubomíra Minaříka, Krise Rosenbergera a dalších 8 posádek. Na některých vozech již byly jasně viditelné otisky z osobních styků s pevnými překážkami. V našem těsném okolí byla další česká výprava, vybavená houkačkou z lokomotivy, poháněnou stlačeným vzduchem z objemné ocelové lahve. Domnívám se, že ještě další dva dny nemělo srnčí v okruhu 5 kilometrů klidné spaní. Přímo před námi k žádnému nucenému opuštění tratě nedošlo, pouze některé vozy při výjezdu z vložky mírně pískovaly pod smrčkem skrčené fotografy a filmaře. Dravý průjezd jsme zaznamenali u maďarského jezdce Hidega s myšákem, našeho Petra Poulíka a německého Andrease Aignera. Smykové parádičky předváděl Michael Barbach s oranžovým Porsche Carerra. Malé Ignisy nějak nenadchly. Vozy kategorie H se (ani vzhledem k svému věku) nijak nešetřily. Všechny diváky dostal do varu maďarský jezdec Atilla Rongits se svojí Ladou VFTS. Naopak velký klídek ukazovalo masivní Volvo.
Protože jsme sledovali všechny posádky až do konce, vznikla nám v časovém úseku díra, kterou jsme překlenuli návštěvou servisu. Byl na stejném místě jako vloni, takže jsme jej nemuseli pracně hledat. U RED BULL Rallye Juniors Teamu, kterému šéfuje Raimund Baumschlager, bylo vidět velké přípravy na příjezd soutěžních vozů. Náhradní blatník, poloosa, rameno, to bude větší zásah. Zatím je klid. Naproti přes cestu je stání maďarského jezdce Benika s českými mechaniky z JM Engineeringu. Dali jsme řeč a do sbírky přibyly další jezdecké karty. Ale to již přijíždí první auta. S číslem 5 a pomuchlaným pravým předním blatníkem a zkříženými dveřmi vjíždí do týmu Red Bull Andreas Aigner. Mechanici ihned začínají věčný boj s časem, jedni pod autem vpředu, druzí vzadu. Třetí dvojice se snaží sundat z vozu hodně pokrčené dveře spolujezdce. I když přichází na řadu mohutné páčidlo a kladivo, nějak se nedaří uvolnit dveře v zámku. Blatník je dávno dole, ale dveře ne a ne povolit. Asi po 10 minutách se to konečně daří. Ještě odpojit trip a bleskově demontovat výplně. Vidíme, že to jde dobře, tak jdeme obhlédnout další. Od samého rána u týmového autobusu Monte Pacov smutně stojí závodní vůz dvojice Jávoš – Škopýno. Ani nevyjeli. Stejně smutně vypadá myšák V. Neumanna, kterému chybí přední nárazník, pravé světlo a blatník i maska.
Další námi navštívenou zkouškou byla 5. – konec Nordringu. Úsek, který jsme sledovali, byl čelní příjezd přes mírný horizont, prudké odbočení vpravo dolů z kopce a zhruba po 150 metrech ostré odbočení vlevo do kopce. Pro staré mazáky celkem zívačka, ale mnoho dalších jezdců na horizontu vypadalo, jako by nevěřili vlastním očím a spolujezdci zatáčku neměli v rozpisu. Každopádně brzdy měly hody a svítily do přicházejícího šera jasnou červení. Pomalu se stmívá, vozy jezdí s rozsvícenými rampami, blíží se konec zkoušky a my uvažujeme o návratu.
Ještě je ale po cestě Horn, tak šup do servisu na večerní přípravu na přenocování. Některá místa již osiřela, u jiných přístřešků stojí odstavené vozy U Red Bullu je ztichlý Mundlův Lancer, dál také nepojede dravý Golf IV Kit Car Andrease Waldherra ani Impreza Krise Rosenbergera. Konstatujeme, že i mnohé nafťáky skončily svoji pouť po trati letošní „semperitky“. Naopak plnému zdraví se těší Benikův Focus, Stohlův i Harrachův Lancer. Aignerův modrý myšák má nové zadní dveře a ty původní, pomačkané, jsou na voze s číslem 7. Aha, tak Quirin Müller už také nepokračuje.
Jenže čas je běžec dlouhým krokem a my se musíme přemístit na ubytování do Znojma. Opravdu jen drobnou epizodou byl náš příjezd v 22.03 na přechod do Hnanic, který je otevřený pouze do 22,00. Asi 10 km vedle jsou Hatě, tak žádná křeč. Fantasticky vypadaly v nočním osvětlení umělí draci na objektech freeshopu a heren, méně fantasticky vypadaly na příjezdu do Znojma četné budovy s červeným lucernami. Naprosto nezajímavě vypadaly utahané terénní pracovnice, které jsme několikrát zahlédli ve světle reflektorů na okraji silnice. U jedné zastavil rakouský vůz, asi se potřeboval zeptat na cestu. No dobrou noc!
Ráno vstáváme v sedm a máme spicha se zlínskou částí výpravy, která dorazila na sobotní část závodu. Setkání u Kauflandu klaplo, tak vzhůru do Oesterreichu. Oba pánové si dovezli své dámy. Aspoň nás bude víc. Proplétáme se Hornem a jedeme na RZ 9 – Nordring. Ale ouha, i když jsme na „polňačce“ asi 2 km od rallykrosového areálu, pořadatel požaduje 5 EUR. Rychlá porada, souhlas, tak parkujeme. Místa na parkování na přilehlé louce, jak je v Rakousku zvykem, je dost a také je zde nezbytný stánek místních hasičů s teplým i studeným občerstvením. Trať – pravý vingl s pořádným nakopávákem a následným dlouhým, ale zrádným odjezdem, to celé na šotolině. Nedostali jsme se k internetu, takže nemáme pořadí pro sobotu. Ale i tak vidíme z původní listiny, že v pátek odpadlo značné množství posádek. Úsek, který jsme zvolili se ukázal jako technicky méně náročný, než vypadal, takže se rozhodujeme k přesunu na další zkoušku.
Tentokrát je to 14. u vsi Altpölla. Příjezd je nám trochu známý a na místě zjišťujeme, že jsme zde byli vloni, i když za tmy. Parkujeme podle navádění místních hasičů v téměř plné vesnici a musíme kousek dojít pěšky. Opět nezbytné stánky hasičů a také pojízdné WC. Lidí jak much a na kopci vlaje česká vlajka. Jede se opačně než vloni, tedy rychle z kopce po šotolině a pak do pravého vinglu na asfaltovou okresku. Na asfaltu leží ze zatáčky vytahaná hlína. Několika posádkám po přehnaném průjezdu zachraňuje další pokračování v závodě bez ztráty času malý plastový patníček v příkopě, o který se zastavují jejich zadní nápravy při cestě do hluboké škarpy. Diváci to kvitují pochvalným pískáním a potleskem. Štěpánu Vojtěchovi zde zhasíná motor. I mistr se někdy utne.
Poslední sobotní zkouškou, kterou jsme navštívili, byla šestnáctka s úsekem, jenž byl velkým písmem u odbočky z hlavní cesty značen jako „schotter stadion“. Pohodlné parkování na louce asi 100 m od zkoušky, přes cestu opět velké kryté občerstvení a trať opravdu „šutr“. Vlastně rychlý příjezd po asfaltu a pravé odbočení na úzký sjezd na šotolinovou spojovačku. Odbočení se prudce svažovalo, takže bylo zřejmě vidět až na poslední chvíli a několika posádkám se jej podařilo přejet. Někteří to řešili otočením na ručku a odjezdem, jiní pracně couvali a vteřiny jim utíkaly. Dalším jezdcům se sice odbočit podařilo, ale setrvačnost je buď částečně nebo zcela vynesla mimo sjezd, takže se hrnuli efektními ale čas ukrajujícími smyky po vlhké a kluzké trávě. Opravdu nádherný byl průjezd oranžového Porsche, které mimo jiné postupně ztrácelo přední nárazník. Při tomto průjezdu již bylo vpředu zcela v nedbalkách. Jeho taneční kreace s dvojitými hodinami na mokré trávě vyvolala velkou bouři nadšení mezi diváky. Musím ještě vzpomenout počasí, které se tak překonávalo, že jsme určitou část zkoušky sledovali pouze v tričku a s potem na tváři. Vloni jsme mokli a předloni mrzli! A ještě další vzpomínka na aktivní pořadatele, kteří v naprosto nesmyslném místě dodatečně natáhli mlíko a tím posunuli celou řadu diváků o 10 metrů blíže k trati. Syn fotograf bude určitě také vzpomínat na pořadatelku, která si v určitém úseku nevšímala dětí sedících na židličkách včetně dalších asi 15 diváků v nebezpečné blízkosti trati, ale jeho stále tvrdohlavě z těchto míst vykazovala. Ale konec dobrý, všechno dobré. Honza nabral dostatek nových karet, takže jsme všichni spokojení. Jen kdyby to ložisko v předním kole našeho vozu nebylo tak hlučné. Snad vydrží, na hranice to není tak daleko.
Krátká porada, zda vyčkáme dojezdu do cíle. Ale je to ještě nadlouho, takže padá rozhodnutí k odjezdu domů. 24. Waldviertel pro nás končí, podle mínění všech se vydařil, příští rok přijedeme určitě zase!