V průběhu všech ročníků soutěže se souboje posádek odehrávaly na mnoha rychlostních zkouškách. Některé byly použity jen jednou, jiné se dočkaly několikerého opakování nebo drobných úprav. Mnoho z nich se již z různých důvodů nemůže jet. Jsou však mezi nimi i takové, které se dodnes zachovaly a jsou používány (byť i ve zkrácené nebo lehce změněné podobě) při současných závodech – Barum rallye, Valašské rallye, nebo Rallysprintu Kopná.
Mimo klasických zkoušek byly i na Valašce několikrát použity v tehdejší době módní zkoušky na okruhu. Patřil mezi ně např. Velký Ořechov, resp. Doubravy. Jednalo se o shodný okruh, jehož název se lišil podle místa startu, okruh okolo n. p. Rudý říjen v Otrokovicích, Provodov, Lukov nebo Slušovice. Vzhledem k tomu, že posádky absolvovaly na okruhu minimálně dva průjezdy, měli diváci, kteří si našli „šikovné“ místo, možnost vidět posádky vícekrát a v přímém souboji. O dramatická předjíždění na kluzké trati nebývala nouze. Některé pokusy bohužel končily nedobrovolným výletem do okolních sněhových závějí. Sem tam se některému z jezdců podařila kolostřešní kombinace a to zvláště v rychlých pasážích slušovického okruhu. Pokud tam byl dostatek sněhu, vozům se většinou moc nestalo. Jen bylo někdy obtížné, ne-li nemožné, je ze závěje vydolovat. Podstatně horší to však bylo v případě absence sněhových bariér a na kost zmrzlé půdy. Vzhledem k tehdejšímu „klasickému“ vývoji počasí, se téměř každý ročník odehrával na sněhem nebo ledem pokryté trati. Někdy navíc při závodě sněžilo nebo naopak poprchalo. A to pak byl teprve pěkný masakr na kluzkém černém ledě.
My, kteří jsme měli to štěstí, že jsme jako diváci Valašku navštěvovali a na vlastní oči viděli souboje tehdejších předních jezdců, můžeme už jen nostalgicky vzpomínat na sněhové závěje, kterými jsme se někdy museli prodírat na prázdná divácká místa a do kterých se soutěžní vozy, v případě výletu mimo trať, hluboko zapíchly. Méně nostalgické jsou vzpomínky na roky, kdy došlo k mírné oblevě, my stáli po kotníky v tajícím sněhu, za krk nám pršelo a projíždějící auta nás oblažovala gejzíry špinavé černé břečky. Pokud jsme chtěli získat program a aktuální startovní listinu, museli jsme si jej zajet v pátek koupit do Otrokovic, dojít si osobně na ředitelství soutěže a z oficiální tabule si startovku ručně doplnit či opravit. Žádný internet a kompletní servis doma od stolu!
Nedá se také zapomenout na doslova severské mrazy, kdy při XII. ročníku v roce 1987 klesala v průběhu pátku teplota tak, že v noci dosáhla tehdy neskutečných – 27 ˚C. Naše zpáteční cesta z technických přejímek byla v promrzlém Trabantu hodně zajímavá. Následující ráno jsme nejen my, ale i mnohé posádky, měli problém s natočením ztuhlých motorů. Tentokrát jsme vyrazili Škodou 110 L, jejíž majitel uchoval akumulátor v teple domova. Přesto se ji podařilo nastartovat až díky roztažení okolo jedoucím Wartburgem. Když jsme po cestě z domova k závodní trati ve Slušovicích „vypadli“ před Fryštákem z mrazivé mlhy a nesměle mžourající sluníčko zvedlo teplotu na pouhých -20˚ C, pochvalovali jsme si, jaká že je to paráda. To, že nám při přejezdu na okruh do Otrokovic zamrzl uprostřed Lípy přívod benzínu, byla už jen banalita.
Jindy byla velkým zážitek „výuka“, kterou svou technikou jízdy a přípravou vozu zcela zdarma zajistil ostatním kolegům oblíbený norský jezdec Johny Haugland se Škodou 120 LS. Severský lišák obul na přední nápravu úzké pneumatiky 135, které se do rozbředlého sněhu doslova zařízly, vedly přesněji vůz a vytvářely základní stopu pro zadní hnanou nápravu, obutou do 155. Tam, kde ostatní jezdci měli vytočenou trojku, jel on se zařazenou čtyřkou a motorem, točícím o mnoho otáček méně. Stejným zážitkem při jiném ročníku soutěže byla zoufalá snaha německého jezdce Mattiga na silném Opelu Ascona 400, který se marně snažil rovnocenně bojovat s Václavem Blahnou, jedoucím s prototypem Škoda 160 MTX v barvách Agroteamu Slušovice. Protože v ČSSR nebylo povoleno použití pneumatik s hroty, vyrobil Rudý říjen pro zimní podmínky závodní pneumatiky ze speciální směsi s označením OR 32. Tyto pneumatiky používali naši reprezentanti rovněž při zahraničních startech na dalších zimních soutěžích (například Rallye Baltika nebo Ruská zima). Dvaatřicítky měl obuté i zmíněný Blahnův speciál, který tak přiváděl Mattiga doslova k šílenství. Němec střídal rozměry a směsi zimních gum, zkoušel řetězy, aby mu nakonec Blahna na domácím slušovickém okruhu stejně “naložil“ při třech průjezdech téměř celé jedno kolo. V prudších stoupáních zase nebyl problém vidět spolujezdce, zatěžující při jízdě do kopce po zledovatělé trati hnanou nápravu tím, že seděli na vhodném místě v kufru nebo na kapotě vozu. Některé vozy s předním náhonem zdolávaly tato místa na zpátečku.
Servisní stání dnešního typu se skládacími stany, plynovým topením, osvětlením a velkými doprovodnými vozy, byla teprve vzdálenou hudbou budoucnosti. Servis se prováděl na otevřeném zasněženém prostranství, před hlavní budovou n. p. Rudý říjen, pouze za svitu lamp veřejného osvětlení nebo klasických baterek. Elektrocentrály měli jen někteří zahraniční závodníci. K tomu všemu je potřeba si ještě přidat všudypřítomný sníh zespodu nebo i čerstvě padající z vrchu a celodenní slušnou „kosu“. Po technické přejímce zůstávaly soutěžní vozy stát přes noc na otevřené ploše v UP. V některých týmech se pak ráno odehrávaly malé sportovní tragédie, když promrzlé motory úporně odmítaly nastartovat.
Závěrem snad již jen smutné povzdechnutí nad tím, že tato kvalitní, v našich podmínkách ojedinělá, jezdci vyhledávaná a diváky hojně navštěvovaná soutěž se již nejezdí. Toto malé moravské „Monte Carlo“ mělo pro svoji výjimečnost velkou spoustu příznivců, jak mezi jezdci, tak i diváky.