…. aneb Rally Legendy na německý způsob.

“No vy jste se snad už úplně zbláznili” vyhrkla moje žena, když jsem se letmo zmínil o nápadu s návštěvou rallye legend v Německu. Dala tím najevo, že ani po mnoha letech nepochopila to, že její “chlapi”jsou již dlouho pod vlivem silné drogy. Drogy zvané RALLYE.                                                 

Po několika letech pravidelných návštěv rallylegend v San Marinu mne letos napadla doslova “pět minut před dvanáctou” myšlenka navštívit 10. ročník Eifel Rallye festivalu s centrem v německém Daunu. Soutěž probíhala ve dnech od 14. do 16. července 2011. Hlavním těžištěm však byla sobota. Náš plán byl proto velmi jednoduchý. Vyjet v pátek odpoledne, do místa soutěže dojet ráno před startem, shlédnout co možno nejvíce rychlostních zkoušek, navštívit servisní zónu no a po skončení závodu se ve zdraví vrátit domů. Sečteno, podtrženo – zhruba okolo 48 hodin času a 2.000 km. Expediční Volvo mělo tentokrát relativně lehký úkol, protože jsme vyjeli pouze ve dvou. Cesta po dálnici D 1 proběhla v pohodě (žádná havárie, žádné zdržení), kterou umocnil poměrně rychlý a pohodlný průjezd krajem Prahy, díky nové trase vnějšího okruhu. Náladu ještě upravila příznivá cena benzínu na pumpě v Plzni. Od bývalé železné opony až k Norimberku nás hýčkaly nové úseky dálnic. Poté už tempo nebylo tak svižné, protože spousta kilometrů dálničních těles se opravuje, a to s sebou nese častá omezení rychlosti. Olověná víčka po půlnoci si vyžádala delší zastávku. Téměř tříhodinový noční spánek v autě na velkém parkovišti doplnil ubývající síly, takže kolem půl čtvrté ranní jsme se odpočinutí vydali na poslední část naší cesty. Protože jsme převážnou část průjezdu Německem absolvovali v noci a dálnice vedou převážně v lesích, naskytl se nám za ranního svítání impozantní pohled na široké řečiště Mohanu. Následně nás svou velikostí uchvátil areál letiště ve Frankfurtu nad Mohanem. Že nad silnicí vedou ranveje jsme pochopili až tehdy, když se nám nad hlavami objevila obrovská směrovka rolujícího Boeingu.

Do centra soutěže jsme dorazili krátce po 6. hodině ranní. Příjezd k místu startu a cíle soutěže (tzv. Rallye Meile) stejně jako odbočky k diváckým místům na jednotlivých zkouškách, byly perfektně označeny. Na Rallye Meili jsme ve stánku zakoupili divácké vstupenky, program a pak už následovala návštěva postupně se probouzející servisní zóny. Tady jsme se na vlastní lehce vytřeštěné oči přesvědčili, že listina přihlášených byla pravdivá. Složení startovního pole bylo ve srovnání s italskými legendami nesrovnatelně pestřejší. Svorně tu vedle sebe stály vozy anglické, německé, francouzské, italské, holandské, švédské, japonské, východoněmecké, polské ale i československé výroby. Samostatnou kapitolu tvořila početná ekipa vozů někdejší skupiny B – Audi Quattro E2, Opel Ascona 400, MG Metro 6R4, Ford RS 200 nebo Peugeot 205 T16E2. Protože mnohé z vozů byly ex – tovární, odpovídalo jejich válečné pomalování době a týmu v němž působily. Na blatnících se vyjímala jména jezdců a spolujezdců, která znalcům historie rallye dodnes znějí jako rajská hudba – M. Mouton, F. Pons, B. Waldegaard, H. Thorszelius, H. Mikkola, J. Ragnotti, J. P. Nicolas, T. Pond, J. C. Andruet, J. L. Therier, S. Lampinen, R. Clark, M. Allen, M. Duez, A. Covan, P. Snijers, S. Haider, H. Demuth, J. Kleint, W. Röhrl a mnoha dalších. Poslední tři uvedení jezdci se při soutěži posadili za volanty soutěžních vozů a předvedli, že jezdecké umění se ani s přibývajícím věkem nezapomíná.

Tratě rychlostních zkoušek byly poměrně blízko sebe, takže jsme mohli navštívit a shlédnout celé startovní pole na třech zkouškách. Přestože jsme na Eifelu byli poprvé, podařil se nám dvakrát husarský kousek. Na jedné zkoušce jsme zcela nečekaně “vyzobli” dlouhý šotolinový úsek s technickým odbočením, které činilo mnohým účastníkům nemalé problémy. Na tuto část určitě nebude v dobrém vzpomínat posádka oranžového Porsche 914 – 6 GT, která díky chybě posadila svůj vůz břichem na krajnici tak pevně, že při vyprošťování ztratila minimálně 2 minuty. Stejně se vedlo mohutnému Mercedesu 280 E, u kterého jezdec při opakovaném pokusu o nájezd do zatáčky “šoupl” zadní kola do příkopy. Diváci, podílející se na jeho vyproštění, se určitě pořádně zapotili, protože tento vůz váží hodně přes 1 tunu. Elegantní Wartburg 311 Coupé musel být diváky potupně ze zatáčky odtlačen, když jeho tříválec odmítl fungovat. Posádce se však po chvíli podařilo uvést vůz do chodu a mohla pokračovat. Další zkouška, kterou jsme navštívili, byla částečně okruhová. Měli jsme tedy možnost sledovat soutěžní posádky při dvou průjezdech. Některým posádkám se zřejmě zkouška natolik zalíbila (nebo snad neuměli počítat do dvou), protože ji projeli třikrát. Početnou skupinu ukázněných diváků dostávaly do varu většinou až druhé průjezdy, kdy si posádky trať “osahaly” a jezdec víc šlapal na plyn. I když jsme soutěž nesledovali se startovkou v ruce, bylo viditelné, že závodní pole od rána hodně prořídlo. Shodli jsme se na tom, že nasazení převážné části jezdců je podstatně vyšší než mnoha závodníků v Itálii.

Vzhledem k pokročilé odpolední době jsme již nemohli sledovat následující průjezd. Bylo třeba pomýšlet na zpáteční cestu. Protože se však k odjezdu rozhodlo víc diváků, museli jsme ještě hodnou chvíli počkat, až se výjezd z parkoviště na louce uvolnil. Odjížděli jsme s hlavami plnými dojmů a fotoaparáty plnými fotografií. Zážitky překonaly únavu z delší cesty. Bylo nám jasné, že se do Daunu příští rok určitě zase vrátíme a pobudeme delší dobu, abychom si mohli plně vychutnat atmosféru celého závodu a současně si prohlédnout krásnou okolní přírodu.

P. S. Že z toho bude nepřetržitá šňůra po dobu 9 let, jsem tehdy vůbec nepředpokládal.