Závody cestovních vozů nejprve pořádaly kluby. Svůj prapočátek mají v Anglii, odkud se postupně rozšířily na „starý kontinent“. Vysoké úrovně dosáhly u našich západních sousedů, tehdejší Spolkové republiky Německo. Úspěchy cestovních vozů přitahovaly zájem automobilek, pro které byla účast výbornou reklamou. No a souhrn těchto věcí: zájem automobilek, rozvíjející se dynamika toho závodního odvětví a snaha dostat závody „cesťáků“ na mezinárodní úroveň s pevnou organizační strukturou, vedly k nápadu uspořádat Evropský pohár cestovních vozů, který se posléze změnil na mistrovství Evropy.
Duchovními otci tohoto nápadu byli pánové Will Stenger ze západoněmeckého autoklubu ADAC a Willy Löwinger z rakouského sportovního autoklubu ÖASC.

První závod Evropského poháru FIA pro cestovní vozy byl odstartován na německém okruhu Nűrburgring v roce 1962. Jednalo se o několikaletý záměr některých pořadatelů závodů cestovních automobilů na okruzích a do vrchů.  Po osmi letech trvání, tedy od roku 1970, došlo ke dvěma významným změnám. Odpadly závody do vrchu a šampionát byl přejmenován na Mistrovství Evropy cestovních automobilů. V roce 1987 proběhl neúspěšný pokus o vznik mistrovství světa cestovních automobilů. V roce 1988 se šampionát opět jel ve své původní podobě. Avšak tento rok byl jeho labutí písní. Od roku 1989 již závody cestovních vozů pokračovaly s větším či menším úspěchem jen jako národní šampionáty.

ME cestovních automobilů bylo pořádáno každoročně jako seriál závodů na vybraných evropských okruzích. Závody se postupně uskutečnily na italské Monze, rakouském letišti Aspern u Vídně, okruhu u Salzburgu, v Budapešti, Brně, francouzském Dijonu, britském Brand Hatch, Silverstonu nebo Snettertonu, německém Nűrburgringu, belgickém Spa-Francorchamps, holandském Zandvoortu či španělském okruhu Jarama. Později ze seznamu vypadla Budapešť a Dijon, který byl nahrazen novým okruhem Paula Ricarda u Marseille. Závody se pořádaly podle mezinárodních sportovních řádů FIA a zvláštních ustanovení, platných pro ME cestovních automobilů FIA. Mistrovství bylo vypsáno pro vozy skupiny A. V průběhu let, jak se průběžně upravovaly mezinárodní sportovní řády FIA a jejich příloha J, přibývalo skupin vozů, takže končily až číslem 6.

Startovní pole bylo v letech 1968–1976 rozděleno do tří divizí podle objemových tříd. V 1. divizi byly vozy s objemem motoru do 1300 ccm, v 2, divizi s objemem 1301–2000 ccm a v 3. divizi přes 2000 ccm. Závodilo se na uzavřené závodní dráze. Závody se vypisovaly buďto na předem určenou vzdálenost v kilometrech, respektive mílích, nebo byly vymezeny časem (2, 4 nebo 6 hodin). V Brně se zpočátku jezdila čtyřhodinovka, od roku 1975 pak 3,5 hodinovka.

Výsledky v závodě se hodnotily samostatně v každé divizi, přičemž se nejprve hodnotilo prvních šest a později deset míst. Zpočátku se také přidělovaly body za první tři místa v každé divizi.

Závodů se mimo soukromých jezdců účastnily i tovární týmy slavných značek, jako jsou například Alfa Romeo – Autodelta S.p.A., Ford, BMW, NSU, Fiat, Jaguar – Leyland, Chevrolet. Z našich značek se objevila Tatra (T 603) i Škoda Auto (od Š 1000 MB až po Š 130 RS). Postupem času se však přímí výrobci z aktivní účasti stáhli a sportovní aktivity ponechali na bedrech soukromých závodních a ladičských firem.  Na trati se pak objevovaly vozy připravené věhlasnými ladičským firmami Alpina, Schnitzer, Abarth, Koepchen, Hartge, Zakspeed, Filipinetti, Trivelato nebo Eggenberger.

Za volanty závodních vozů se postupně vystřídaly takové hvězdy, jako byly budoucí hvězdy formule 1 – Niki Lauda, Jochen Mass, Harald Ertl, Tim Schenken, Joachim Winkelhock , Martin Brundle, Jacques Laffite, okruhoví specialisté Dieter Glemser, John Fitzpatrick, Martino Finotto, Dieter Quester, Walter Brunn, Tom Walkinshow, Derek Bell, Hans Joachim Stuck junior, Jacky Ickx, známý soutěžní jezdec Rauno Altonen, bývalý jezdec F 1, mistr světa z roku 1967 Denny Hulme, bývalý motocyklový závodník Johnny Cecotto a mnoho dalších, jejichž jména možná mnohým ze současné generace mnoho neřeknou. Vedle těchto slavných mužů se na startu objevily i neméně slavné ženy – např. Belgičanka Christine Beckers, Italky Lella Lombardi a Anna Cambiaghi, Němky Anette Meuvissen a Ellen Lohr nebo Rakušanka Mercedes Stermitz.

Pro nás české, vlastně tehdy československé, diváky byl šampionát o to zajímavější, že jeden ze závodů se pravidelně odehrával na přírodním závodním okruhu Velké ceny v Brně. Tohoto závodu se tady pravidelně účastnily vozy AZNP, později Autoškody Mladá Boleslav, za jejichž volanty se objevili jezdci Jaroslav a Václav Bobkovi, Oldřich Horsák, Milan Žid, Milan Zapadlo, Svatopluk Kvaizar, Petr Samohýl, Ing. Josef Michl aj. Moravské luhy a háje zastupovala stáj Zetor Racing Team Brno s dvěma vozy Alfa Romeo GTA Junior, které řídili Ing. Jiří Rosický a Dušan Velímský. V pestrém závodním poli se neztratili ani další čeští a slovenští závodníci – namátkou Marian Rajnoha, Miroslav Adámek, Václav Bervid, Petr Martinovský, dr. Oldřich Vaníček, Jan Šenkýř, Jiří Hák a mnozí další.

Také skladba startovního pole z pohledu značek byla více než pestrá – Alfa Romeo, Audi, Austin, BMW, Daimler Benz, Datsun, Chevrolet, FIAT, Ford, Jaguar, Lada, Mazda, Mercedes, Mitsubishi, NSU, Opel, Renault, Rover, SAAB, Simca, Škoda, Triumph, Volvo, VW, Zastava. Z pohledu objemu motoru patřil k nejmenším bezpochyby Austin, příčku nejvyšší pak obsadil Chevrolet Camaro s objemem 7,5 litru.