Spalující slunce, pekelné horko a všudypřítomný, jemný, žlutě zbarvený prach. To byli naši věrní průvodci na Mobil 1 – OTP Garancia Rallye, která se odehrála ve dnech 23. – 25. 6. 2005 v okolí maďarského města Szombathely. Protože nás při loňské první návštěvě tato soutěž nadchla, rozhodli jsme se letos svoji účast zopakovat. Až na námi neovlivnitelné přírodní překážky nás závod opět nezklamal.

Přesun našich maličkostí do místa soutěže proběhl ve dvou etapách. Zlínská část výpravy včetně staršího syna vyrazila již ve čtvrtek v podvečer. Naše skupinka, čítající tři členy, odstartovala na více než třista kilometrovou cestu až v pátek v brzkých ranních hodinách. Díky této volbě jsme ujeli polovinu cesty v relativně chladném ovzduší, kdy k přišlo dobru i lehké temperování vstupního vzduchu. Oproti mnoha loňským zážitkům proběhla cesta relativně klidně. Největší šrumec byl na vjezdu do Bratislavy, kde rekonstruovali celou vozovku. Kolem sedmé hodiny ranní, kdy jsme dorazili, tu byl velký pohyb vozidel a silná hustota „silničnej premávky“. Na hraničních přechodech nás prohlédli jen zběžně. Maďarské cesty jsou ve velmi dobrém stavu, takže jedinou brzdou provozu bylo velké množství kamionů, které tudy jely trasu Bratislava – Chorvatsko nebo Slovinsko.  

Díky mobilnímu telefonu bylo SMSkami určeno místo setkání v lese na RZ 1 (OTP Garancia) u vesnice Csörötnök. Tuto ves jsme lehce našli. Nemile nás však překvapili pořadatelé, kteří neznámo proč, uzavřeli již ve vsi přístupovou cestu pro vozidla diváků a donutili tak několik desítek lidí kráčet v úmorném vedru 2 km po rozpálené asfaltce až k vlastní trati. V tom jsme si připadali jako u nás doma. A tento pocit umocnilo i to, že nás minulo několik vozidel, která byla prosta jakéhokoliv označení. Holt všude se najdou „kamarádi“. U mlíka jsme zjistili, že trať vede po asfaltce, ale odbočuje do lesa na šotolinu. Tak tedy jdeme do lesa. Kdybychom věděli, co nás čeká! Nekonečné stoupání, děsné horko a chůze po vyházených kamenech a písku. Jak poznamenal přítel Pepa: „To mě nikdo nebude věřit, že v Maďarsku, rovným jak placka, jsme lezli do takovýho krpálu“. Podle plánku trati měla po rovných úsecích přijít pravoúhlá zatáčka doprava. Našli jsme ji, ale až po asi 3 kilometrech. Mezitím nás minuly 3 SAFETY vozy a 3 předjezdci. Všichni jeli na plný knedlík, takže hustá prachová clona a v ní skryté létající kameny nás včas a několikrát důrazně upozornily, co nás čeká v cíli naší cesty. Největší trap předvedla posádka Palik – Darászi na off roadovém Nissanu, účastníci letošní Maroko Rally. Posledních pár metrů před zatáčkou jsme vzali během, takže při průjezdu prvního ostrého vozu jsme již byli na místě. Prvních čtrnáct posádek s prioritou FIA, tvořících špičku současného maďarského rallyesportu, jelo v odstupu dvou minut, zbývající posádky startovaly po minutě. Díky lehkému větříku téměř stačil mizet hustý prach, který při průjezdu každého vozu zahalil celé okolí. Jako první předvedl svou Octavii WRC od Profiko teamu Turi. Následoval Benik s Focusem WRC od JM Engineeringu,  Spitzmüller s Corollou WRC, navrátilec János Tóth s Peugeotem 206 WRC, Hideg na Mitsubishi Evo VI, Hercig s dalším Focusem WRC, Kiss na starším putovním Hyundai Accent WRC, Tagai s Octavií WRC, dále „Asi“ (Aschenbrenner), z několika startů u nás známý Szabó, Turán, a Botka na mišácích, bratři Kakusziovi s rychlým Volkswagenem Polo S1600. Celé toto pole uzavírá Michna s další „Octou“ WRC. Na startu se neobjevil Bútor, který vloni avizoval přechod na Citröen C2 S1600, ale přihlášen byl s Octavii WRC. Průjezdy vozů jsou svižné, ale obzvláště u dvoukolek se projevuje, že jde o první vložku. Jezdci ještě nemají tu správnou teplotu. V další části startovního pole se ukázalo, že i v Maďarsku kraluje v technice co do počtu vozů značka Mitsubishi, Lancer převážně v šesté evoluci. Objevily se ale i nějaké pětky, sedmičky a jedna osmička. Výkon Dr. Kisse, který tuto osmu pilotoval, však nijak neoslnil. Značky doplnil Renault Megane Maxi, Ignisy S 1600 i klasické, jedno Subaru Impreza s krátkým životem, několik Civiců VTI i Type R, exotický Ford Puma S1600, MG ZR 160 nebo slušný houf kitových i klasických Felicií. Jedinou Škodu Fabii vodil slovenský Haluška. Ještě pár Peugeotů 106 i 306, Suzuki Swift a Lady 2105. Skupinu H tvořilo 11 vozů Lada VFTS, Lancia Delta Integrale EVO I a Audi S2 Coupe. Jako poslední jela skupina historiků vedená rakouský jezdcem Polesnigem na Porsche 911, následoval Ford Escort RS 2000, Renault 8 Gordini, Lada 2101, Toyota Corolla a Wartburg 353. Nutno dodat, že posádka Lancie předvedla pouze průměrný výkon. Pohledný Escort, perfektně zrestaurovaný Renault Gordini, černá Lada 2101 i pěkně udělaný Wartburg dlouho na trati nevydrželi. Naopak průjezdy vozů Lada VFTS uváděly všechny přítomné do varu. Bylo nádherné sledovat, co posádky s více jak dvacet let starými vozy bez různých elektronických „vychytávek“ předváděly. Projel poslední vůz a nás čeká cesta zpět k autu. Ještě že půjdeme z kopce. Na kraji lesa zjišťujeme, že zlíňáci již odjeli neznámo kam. Nevadí, nějak to dopadne.

U auta se rozhodujeme, že přejedeme na 5. zkoušku (Mobil 1), která je v bezprostředním sousedství jedničky. Míjíme odbočku na zkoušku a už vidíme zlíňáky mávat jak na 1. mája. Tož se kousek dál otočíme a přistáváme za vozem třetího člena této moravské výpravy. Krátké sdělení dojmů a hurá na trať. A zase je to do kopce, zase šotolina a zase prach. Ale tato zatáčka je pěkná mrcha, tahá vozy do hluboké příkopy nebo je vyhazuje na vnější stranu do hluboké závěje písku a kamení. Vyzkouší si to Matics s mišákem, Bujdos se Subaru i Borsi se Saxem S1600. Všichni zde ztrácí pěknou porci vteřinek. Bohužel už nejede  Tóth, Turi ani Botka. Dvě Lady VFTS se již dostaly do první čtyřicítky a nechaly za sebou i Dr. Kisse s jeho osmičkovým mišákem. Tak to je teda fofr. Protože chceme stihnout superspeciálku kousek nad hostitelským městem, musíme se rozloučit a spěchat dál.

Byli jsme tu již vloni, takže cestu nalézáme poměrně snadno. Jedná se o zkoušku č. 7 (Savaria) v délce 6,90 km na ploše bývalého vojenského cvičiště. Stejně jako vloni obsazujeme divácká místa v dosahu dvou úseků, kde vozy skáčou. Mnohé posádky to opravdu podržely. Protože první vozy startovaly pár minut před půl sedmou večerní, u konce startovního pole nám už začínalo být docela chladno. Je nejvyšší čas hledat, kde složíme hlavu. Na třetí pokus zlínská část výpravy našla malý ucházející camp, kde rozbila ležení a mohla se věnovat chladným nápojům a grilování. My jsme ještě trošku jezdili a po několika neúspěšných pokusech jsme narazili na velmi slušný penzion se slovenskou obsluhou a chlazeným plzeňským. No sláva. Auto na uzamknutý dvůr, jedno pivo, sprcha a spát. Vstáváme v sedm.

Ráno se nám nezdařilo spojení, takže se vydáváme sami na dohodnutou RZ 8 (Vodafone). Nalézt slušnou přístupovou cestu tak, aby spodek vozu nepřišel k úrazu, se podařilo až na počtvrté. A to jsme přijeli přímo ke startu. Moc se nám to tam nelíbilo, takže jsme poskočili na další zkoušku č. 9 (Vas Megye). Až na místě zjišťujeme, že to tu známe, poněvadž jsme tu byli vloni. Nevadí, alespoň víme, kudy a kam máme jít. Ve známé zatáčce objevujeme hromadu velkých klád, takže budeme průjezdy sledovat jako z tribuny. Jo houby s octem. Klády jsou přímo v cestě oblakům prachu, takže rychle dolů a popojít kousek proti trati, kde se tolik nepráší. Malý poznatek: díky jedné mladé maďarské dívce, které se žlutý prach také evidentně nelíbil, jsem zjistil, že některé slovní výrazy jsou asi nadnárodní. V jejím případě to bylo slovíčko „ku..a“. No asi to nebyla Maďarka. Vozy jsou po přeskupení, značná část již odpadla. Vede „Asi“ a řeže svým mišákem WéeRCéčka neuvěřitelným způsobem. Některé Lady stále stoupají a statečně drží krok s moderními bratry a sestrami. Výkon jejich posádek je neuvěřitelný. 

Všeho ale dočasu. Chceme dnes navštívit servis, takže je třeba se s rozjetým polem závodníků na chvíli rozloučit a vrátit se do Szombathely. Znovu zapojujeme paměť a lovíme v ní, kudy se do servisu jelo. Sice jsme přijeli z druhé strany, ale našli jsme ho. Zlíňáci už tu jsou a chlubí se trofejemi od Benikova týmu. Honza se vydává na obhlídku stání a lov karet. My, starší pánové, se pomalu v pekelném vedru ploužíme mezi jednotlivými týmy. Opravdu nezávidíme posádkám ani mechanikům. V autech, nehořlavém prádle, kombinézách a přílbách to v tomto vedru musí být přímo o život. A k tomu ten nekonečný prach. Je ho všude dost i v servisu, protože mechanici stlačeným vzduchem čistí podvozkové části a brzdové kotouče.

Ze servisu se opět přemísťujeme na superspeciálku na cvičišti, v pořadí RZ 13. Pořadatelé se od včerejška vzbudili a hodlají vybírat parkovné. Kousek vedle je pěkná polní cesta, kde po nás nikdo nic nechce, tak se tam utáboříme. K trati jdeme jenom kousek dál pěšky. To nás už nezabije. Zkoušíme to opět u skoků a volíme dobře. Některým posádkám zřejmě nevadí, že jsou na poslední zkoušce a ženou své vozy na plný plyn. Místní kameraman má na kraji trati položenou pomocnou minikameru a sleduje své záběry na displeji videokamery. Je to pěkné, ale stačilo by doskočit autem kousek vedle a škod by bylo nepočítaně.

Přiblížila se patnáctá hodina, nenápadně pokukujeme po hodinkách a čekáme, kdo první řekne: „Končíme, jede se domů!“ Jsme plni zážitků i prachu. U auta si myjeme ruce, namáčíme hlavu a duševně se připravujeme na zpáteční cestu. Ujeli jsme to, ale bylo třeba častěji zastavovat a hodně pít. V tmavě zeleném autě bylo neskutečné horko. První, co jsem doma udělal bylo to, že jsem se naložil do bazénu. To byla lahoda!

A výsledky? První dojel „Asi“ s mišákem, ale byl posléze diskvalifikován pro nedovolené technické úpravy vozu. Takže vyhrál Spitzmüller s Toyotou Corollou WRC, druhý dojel Tagai na Škodě Octavii WRC, třetí Hercig s Fordem Focus WRC, čtvrtý Benik se stejným vozem, na pátém místě je Kiss s Hyundai Accent WRC a na šesté místo dosáhl Botka s Mitsubishi Lancer Evo VI.

No a pak jsme samozřejmě vyhráli i my diváci, že jsme se zúčastnili a přežili dva horké a prašné dny v příhraničních maďarských horách!