Pátek, 6. srpen 2010

Opravdu došlo k tomu, na co jsme se při několika pracovních setkáních chystali od začátku letošního roku – jedeme do Švédského království. Je pátek 6. srpna 2010 a posádky dvou Volvíků, tedy našeho stříbrného eSka a zlínského modrého Véčka – obě typu 40, se chvíli po 9. hodině ranní vydávají na dlouhou cestu. Její konec se nachází ve Švédsku, pouhých několik kilometrů severně od Göteborgu, v oblasti městečka Kungälv. Vlastní jízda auty představuje 1.200 km, to, co ujedeme díky trajektu nepočítáme. Stříbrné eSko veze dva a modré Véčko čtyři pasažéry

Jízdu po famózní a nesčetnými legendami, zážitky a haváriemi opředené Dé jedničce jsme ukončili na velkém křížení u Jihlavy. Tady jsme, s vidinou zbývající délky denní etapy a ubíhajícího času, pro jistotu odbočili na silnice nižšího řádu směr Kolín. Poté jsme pokračovali přes Mělník stále dál na sever. Sem tam jsme se sice někde motali i po okreskách, ale výsledkem bylo to, že jsme téměř úspěšně minuli všechny „závary“, které v českých luzích a hájích působí opravy stávajících a výstavba nových částí dálnic a nekončící boj zelených a dalších ochránců přírody proti nim. V Ústí nad Labem, poslušní pokleslých ručiček benzínoměrů, tankujeme naposledy český benzín, který je mírně levnější než ten, který nám nabídly domácí benzínky. Pak již směle vyrážíme na trasu Drážďany – Berlín – Rostock. Na zdejší rejdě se máme přesně o třiadvacáté hodině nalodit na trajekt do Švédska.

Cesta probíhala celkem bez problémů. Musím podotknout, že v těchto místech jsem projížděl naposledy ještě v dobách, kdy zde „sídlila“ Německá demokratická republika. Betonová dálnice ex Adolf Hitler tehdy působila téměř mořskou nemoc a Škodovka 120 L se v místech větších schodků téměř vznášela. Na super nových dálnicích v oblasti bývalé NDR nás (řekl bych nepříjemně) překvapilo, že rychlost je převážně omezena na 110 km. Skutečné problémy, pro domácí celkem ale běžné, nám začaly až jižně pod Berlínem, jemuž jsme se z časových důvodů rozhodli zcela vyhnout. Z ničeho nic se na dálnici vytvořila v obou pruzích pomalu jedoucí kolona. Nekonečně dlouhé minuty nás nervovala, aby se opět, z ničeho nic, rozplynula. Příčina jejího vzniku i zániku nám zůstala utajena. Žádné opravy, žádná havárie – prostě NIC. “Pravý” důvod nás napadl až po shlédnutí dopravní značky “Stau”, pro kterou jsme si pro sebe pracovně vymysleli název „Vytvořte kolonu“. Další kolona, která vznikla o pár desítek kilometrů dál, kde se stýkaly dvě dálnice, už byla daleko horší. Zdržela nás totiž časově podstatně déle, než bylo únosné. Když mi při představě odplouvajícího trajektu a následně neplánované, delší cestě přes Dánsko a most do Švédska začínají “pracovat nervy”, kolona se opět rozplývá a my se konečně pořádně rozjíždíme rychlostí, odpovídající dálnici. Pro nás tak trochu začal závod s časem. Naštěstí se po odbočce dálnice směrem na Hamburk, kam pokračovala většina aut, konečně objevil úsek bez omezení rychlosti. Takže “utáhnout pásy”, plyn dolů a jedem! Pomaleji jedoucí auto před námi nás trochu zdrželo, takže modrý kombík nám zatím docela ujel. Krátký úsek, kdy se ručička tachometru pohybovala mezi čísly 180 – 190 a před očima se mi promítal ten velký vír v nádrži, však rozdíl hravě srovnal. No ale i potom to šlo pořád 140 – 160 až na kraj Rostocku. Tady náš souboj s časem končí vítězstvím. Letmý pohled na hodinky při vjezdu do prostor přístavu mne uklidňuje. Je 21.35, takže trajekt nám neujede.

Odbavení v přístavu, díky zabukování míst na trajektu přes internet, bylo krátké a úspěšné. Německého frajera, který dojel později než my a suverénně se tlačil u terminálu dopředu, obsluha umravnila a poslala na konec řady. Sklapl uši a beze slov šel. Platíme kopec eur, dostáváme lodní lístky a přesouváme se do správného pruhu. Čekání využíváme k získání pár informací od kamarádů, kteří již tuto cestu absolvovali o způsobu parkování a ubytování na lodi, krátké návštěvě WC, zhotovení několika fotografií a půlhodinka uplynula. Nasedáme do auta, fronta se rozjíždí, před vjezdovou rampou se dělí a dvě řady aut postupně mizí do nitra ocelové obludy velikosti šestipatrového činžáku, nesoucí název Tom Sawyer. Vjezdová rampa je zřejmě pro zimní období opatřena hrubě zubatou podlahou. Pohyb po ní celé auto rozvibruje tak, že z volných prostor přístrojovky nám vypadávají věci na kolena. Vjezd do lodi je svižný, pohánějí a navigují nás regulovčíci v citronově žlutých vestách, abychom náhodou někde nezabloudili. Po zaparkování systémem téměř “nárazník na nárazník” si bereme věci na spaní, občerstvení a po schodišti stoupáme do jídelny, která je o dvě patra výš. Tady zabíráme „spací“ prostor mezi jídelními stoly. Jídelna se částečně plní spolunocležníky, kteří si také neobjednali poměrně drahou kajutu. Před vyplutím se ještě jdeme podívat na palubu a pohledem se loučíme s pěkně osvětleným rostockým přístavem. Mohutná loď chvíli manévruje – couvá a otáčí se, aby posléze na “noční plyn” zamířila na volné moře a nabrala kurs směrem na švédský přístav Trelleborg. My zase míříme zpět do jídelny. Při lehké večeři z domácích zásob probíráme zážitky z celého dne a pak již rychle mizíme na zemi ve spacích pytlích. Ráno tu bude co nevidět, a to už budeme vstávat ve Švédsku.