sobota 7. srpen 2010

Sobotní ráno začíná krátce po páté hodině ostrým a hlasitým zvukem gongu, který v polospánku působí jako úder palicí do hlavy. Nebýt zamotaný ve spacáku, asi bych se vymrštil do sedu. Tím pádem bych si ovšem narazil hlavu o židli, kterou jsem si večer posunul tak, abych mírnil dopad osvětlení jídelny na hlavu. Ženský hlas v jazyce švédském, německém a anglickém vítá cestující ve Švédsku a připojuje nějaké informace, týkající se příprav na vylodění. Za oknem se pomalu probouzí sobotní mlhavé ráno. Postupně se vybalujeme ze spacáků a pobaveně sledujeme okolní spáče. Ti totiž na nás večer hleděli docela vyjeveně, když jsme na zemi mezi stoly zaléhali do spacáků. Jo spát celou noc v sedě na židli, s hlavou složenou na rukou na stole, určitě není to pravé ořechové. Ranní hygiena pochopitelně zahrnuje jenom to nejnutnější, potom balíme spací stanoviště a bohatě snídáme z vlastních zásob. Restaurační nabídka kávy a koláče za 10 éček je těžce mimo náš zájem. Mezitím se náš dočasný plovoucí domov pomalu, ale pořád pohybuje a noří se hlouběji do trelleborgského přístavu, což je zřejmé při pohledu z okna, kde nás zvolna míjejí bóje s majáky.

Zhruba kolem 6. hodiny se znovu ozývá gong a následuje pokyn přesunout se k vozům s důrazným příkazem zatím nestartovat motory. Hustý dav cestujících se noří z útrob kajut ze všech stran a překotně se hrne po schodech o dvě patra níž, aby se pak po palubě rozprchl ke svým vozidlům. Klidně ukládáme věci do kufru a poté sedíce ve voze očekáváme další děj. Starší paní si ve vedlejším voze čistí nití zoubky, zatímco manžel nervózně pobíhá kolem auta a něco kutí na pedálu spojky. Posléze se opět na pokyn mužů ve žlutých vestách celá kolona postupně dává do pohybu. Pestrý had osobáků se vynořuje z otevřeného trupu lodi a po drncavé plošině sjíždí na švédskou pevninu. Protože jsme parkovali v jiné frontě, vyjíždíme ven dřív než modrý vůz. Opouštíme prostory přístaviště a před jeho branami na přátele chvíli čekáme. Když přijedou, nastává problém kudy vyrazit. Naše GéPéeSka ukazuje vpravo, jejich vlevo. Jelikož tu byli předloni, usuzujeme, že už mají nějaké zkušenosti a necháváme se jimi vést. Vyjíždíme z města a podle směrovky je nám jasné, že jsme na správném směru. Místy jedeme v koloně vozů a já si uvědomuji, že všichni řidiči dodržují povolenou rychlost, bez ohledu na typ auta, výkon motoru, přerušovanou dělící čáru nebo skutečnost, že široko daleko není vidět žádný policejní vůz. Skutečně v úseku s rychlostí omezenou na 40 km/hod jeli čtyřicítkou, v 80 km/hod osmdesátkou atp. Dalším příjemným zjištěním bylo, že všechny cesty, se kterými jsme se po dobu celého našeho pobytu setkali (včetně málo prašné šotoliny) měly výborný povrch. Díky propojení vysílačkami se od druhé posádky dozvídáme, že po naší levé ruce, kde je zatím stále hustá mlha, se nachází moře. Po dálnici svižně míjíme město Malmö a stále míříme na sever. S přibývajícím časem se mlha postupně ztrácí, objevuje se sluníčko a čisté, azurově modré nebe.

Před Helsingborgem opouštíme dálnici a odbočujeme do města, abychom po kalupu přes Německo doplnili již hodně dutě znějící nádrže našich vozů. Dostáváme radu: „Nakupte jen trochu, na severu je benzín levnější“ (nebudu napínat – nebyl!), poslechneme a bereme asi jen 15 litrů. Abychom ušetřili hotovost, učíme se platit v automatu kreditní kartou a docela nám to jde. Jelikož máme dost času na cestu do místa našeho přechodného bydliště (pan domácí nám SMSkou sdělil, že náš příjezd není časově nijak limitovaný), padne návrh prohlédnout si podrobněji toto pěkně upravené historické město.

Bohužel naše smělé plány končí zjištěním, že všechna volná parkovací místa jsou placená, parkovací automaty berou jen mince a my všichni máme pouze bankovky. Parkovací místa bez poplatku jsme ani po dvou okruzích městem a za pomoci GPS nenašli.

Následuje tedy varianta č. 2. Budeme pokračovat dál, ale u Halmstadu opustíme dálnici a část cesty projedeme po původní pobřežní silnici, která by nás měla provést několika bývalými rybářskými vesnicemi. Hned v první, pojmenované Tylösand, pokračujeme až na konec cesty u výběžku do moře. Tady totiž chceme shlédnout maják, jenž by tu podle mapy měl být. Zatím nacházíme jenom parkoviště plná aut. Nikde žádné volné místo. Trochu znechuceně se otáčím s tím, že odjedu na vzdálenější parking. V tu chvíli nás kamarád vysílačkou volá zpátky s tím, že maják našli. Pravda je tam, ale na vzdáleném ostrůvku, takže vypadá docela mrňavý.

Na chladném a vlhkém písčitém břehu se povalují a opalují turisté, několik se jich dokonce koupe. Mládež z modráska s vyhrnutými nohavicemi zkouší teplotu mořské vody. Na můj vkus a citlivá záda je voda docela chladná. Současně si až tady uvědomuji, že jsem si s sebou nevzal plavky.

U Falkenbergu se opět vracíme na dálnici a pokračujeme směrem na Göteborg. Zpočátku od jihu naprosto plochá krajina holandského typu se pomalu začíná vlnit a objevují se postupně větší kopce, pokryté lesním porostem. Sem tam vykoukne i šedivé oblé skalisko. Cesta tím pádem už není tak fádní.

Konečně se přiblížil tolik očekávaný Göteborg. Město sice projíždíme jeho jižním okrajem, ale máme co dělat, abychom se v soutoku několika mimoúrovňových křížení silnic a v poměrně hustém provozu včas zařadili do správného pruhu. Projíždíme přes Kungalv do oblasti Romelanda. Tady někde je dům pana Haaga, který se po dobu našeho pobytu ve Švédsku stane naším druhým bydlištěm. Modrásci nás ještě vysílačkou upozorňují na mohutnou stavbu pevnosti Bohuslan, kterou při své předloňské návštěvě překřtili na Bohouše. Obě navigace nás vedou naprosto přesně i když máme dojem, že spíše než do hustě osídlených míst jedeme do nějaké přírodní rezervace. Ostatně to se nám jen nezdá, protože po chvíli míjíme tabuli, oznamující že se skutečně nacházíme v chráněném přírodním území. Ale jak zjišťujeme, má to své kouzlo, protože krajina je tady nedotčená, domy posazené daleko od sebe, téměř u každého se pase jeden nebo více koní. Konečně se blíží dům, který zatím známe jen z fotografií na internetu.

Pan domácí je v plné práci. Pečlivě upravuje štěrkový posyp na příjezdové cestě a parkovišti. Jeví se mi to jako práce zhola zbytečná, protože výsledek jeho práce vzápětí částečně znehodnotí pneumatiky našich vozů. Přivítání je srdečné, všichni se představujeme, já předávám lahvičku našeho ryze moravsko – valašského nápoje a přidávám barevný pohled našeho rodného historického města. Rozhovor vedený v přátelském duchu a jazyce anglickém jistí můj syn, který tímto jazykem vládne velmi slušně. Pan domácí nás vede do určených obytných prostor, předvádí vybavení kuchyně, vysvětluje funkci sauny a vířivky. Předává nám také užitečné informace, týkající se tankování a cen benzínu, zajištění bezpečnosti při pobytu atd. Vyrovnáváme zbytek poplatku za bydlení, dostáváme klíče a jsme oficiálně ubytovaní. Teď už zbývá jen přenést věci z auta do domu a zabydlet se. Pak dochází na jídlo, kávu, pivko a ostatní dobroty. Sedíme na venkovní terase, odpočíváme po cestě a kocháme se pěkným výhledem na nedaleký vodní kanál.

Tak Švédsko, jsme tady a teď se těš!! My už se těšili dost dlouho.

P.S. V podvečer dorazil i poslední člen skupiny s rodinkou a V70 D5, takže naše moravská grupa, čítající 10 lidiček a 3 Volva je v plném počtu.