Ročník 1985 opět tvořily závody v Monze, Vallelunze a Doningtonu, přibyl švédský Anderstorp, následovalo Brno, Österreichring, Salzburgring, Nürburgring, Spa-Francorchamps, Silverstone, francouzské Nogaro, Zolder, portugalský Estoril a španělská Jarama. Ze závodního kolotoče vystoupil tým Jaguar, který svůj úmysl signalizoval již na podzim předchozího roku. Otázka pro sezónu 1985 zněla, která značka jej nahradí.

Závod na 500 km v Monze se vyvinul zcela jinak, než jak napovídal jeho začátek. Po startu se vedení ujal Gianfranco Brancatelli na Volvu, následovaný Bergerem na BMW Schnitzer, pak Walkinshaw a Schlesser na Roverech Vitesse a Granberg na druhém Volvu. Berger záhy předjel Brancatelliho a v čele závodu se držel 13. kol. Poté musel předat vedení závodu Granbergovi. Ten postupně získal náskok 10ti sekund. V 25. kole závodu však opět vedl Brancatelli před Bergerem a Walkinshawem. Vozy obou B však pro technické poruchy závod nedokončily a vítězi závodu se staly červenobílé Rovery. Značka Volvo v tomto závodě technicky zcela propadla.

Jen s odstupem tří týdnů se v Itálii odehrál další závod na 500 km a to ve Vallelunze. První tři místa obsadily v tréninku Rovery přesto, že Volvo posádky Brancatelli – Lindström v úpravě týmu Eggenberger bylo velmi rychlé.  Od startu vedl Walkinshaw, aby jej v devátém kole vystřídal Brancatelli. V třicátém šestém kole se opět na čelo vyšvihl Walkinshaw. V 40. okruhu musel Brancatelli zamířit do depa, takže čelo závodu opanovaly tři Rovery. Oprava Volva byla úspěšná,  Brancatelli s Lindströmem pokračovali a doslova “udělali” závod, když nakonec dojeli mezi Rovery na 2. místě se ztrátou pouhých 34 sekund na vítězného Walkinshawa. Třetí a čtvrté místo obsadily Rovery, pátá posádka pilotovala BMW 635 CSi.

V květnu následoval anglický Donington. Posádky červeno – bílých Roverů týmu Bastos Texaco Racing plně využily domácího prostředí a obsadily prvá tři místa. Rychlosti vítězných Roverů stačila ve startovním poli 1. divize jen obě Volva týmu Eggenberger. Pouze těchto 5 vozů bojovalo o přední místa a v průběhu závodu se postupně vzdalovalo zbytku startovního pole. Brancatelli se v jednu chvíli dokonce objevil v čele závodu a získal devítisekundový náskok. Jenže na okruh se snesla typická jarní přeháňka a nastala komplikace s přezouváním pneumatik. Lindström, který střídal Brancatelliho, pokračoval dál na mokrých pneumatikách, i když trať postupně osychala. Než se rozhodl přezout na slicky, ztratil další kola. Vozy Volvo v tomto závodě obsadily 4. (Brancatelli – Lindström) a 5. (Granberg – Carlsson) místo. Po závodě v Doningtonu vedla britská posádka Walkinshaw – Percy na vozech Rover Vitesse  3.0. Avšak ani v Eggenbergerově týmu technici nezaháleli. Jejich Volva prokazovala rostoucí výkonnost a dobrou závodní formu.

Volvu se naskytla příležitost prokázat svou výkonnost hned při následujícím závodě, který se jel pouhý týden po Doningtonu na domácí půdě, na švédském okruhu v Anderstorpu. Divácky byl závod navštíven hojně a diváci, kteří na závod přišli, rozhodně své účasti nelitovali. Brancatelli s Lindströmem  nedali zbytku Evropy ani tu nejmenší šanci. A to jak v tréninku, tak i ve vlastním závodě. Výsledný čas nejrychlejšího kola Brancatelliho byl 1:44,24, zatímco Walkinshawův 1:44,72. Podle očekávání Brancatelli s Lindströmem zvítězili. Druhý týmový vůz, pilotovaný německo – belgickou posádkou Müller – Dieudonné, se až do poruchy zadní nápravy v polovině závodu držel na pěkném 4. místě. Kalich hořkosti vypil do dna Tom Walkinshaw, u jehož Roveru se krátce po staru závodu objevily vibrace a on musel zajet do depa. Pokračoval Percy, ale pro poruchu převodovky byl nucen ze závodu odstoupit. Walkinshaw, který se nechtěl smířit s porážkou, vystřídal Sopera na třetím Roveru a předvedl perfektní stíhací jízdu. Dokonce v době tankování předjel i Granberga na Volvu týmu Magnum, který byl v tu  chvíli na druhém místě. Granberg však po návratu na trať brzy vybojoval své postavení zpět, naopak Walkinshaw musel do depa s poruchou přední nápravy. Když na jeho Roveru v posledním kole závodu upadlo kolo, musel Tom svůj heroický boj vzdát. První dvě místa obsadily posádky Brancatelli – Lindström a Granberg – Olofsson s vozy Volvo 240 turbo, třetí byl Rover, čtvrté a páté místo připadlo vozům BMW 635 CSi.

Po závodě ve Švédsku následovala Velká cena Československa na okruhu v Brně. Týmy měly tři týdny čas na odstranění závad a šrámů na vozech. Ve čtvrtek sedmého června se začalo depo na brněnském okruhu plnit závodními vozy. Startovní listina obsahovala opravdu excelentní výčet jezdců a slibovala velké a líté boje. Tým Rover reprezentovali Walkinshaw, Percy, Hahne, Allam, Joosen, BMW hlásilo Bergera, Pirra, Questera a Ravagliu, Volvo nasadilo osvědčené jezdce Brancatelliho, Lindströma, Müllera, Dieudonného, Granberga a Olofssona. Dále jsme mohli ve startovní listině číst jména René Metge (Rallye Paříž – Dakar) , Lella Lombardi, Drovandi, Cipriani, Hoyer nebo Nielsen. Třiapůlhodinový závod v Brně se pro značku Volvo proměnil ve spanilou jízdu, při níž deklasovala Rovery, jimž se na zdejší trati vůbec nedařilo. S rychlými švédskými “taxíky” nedokázal držet krok ani aktivní jezdec F 1 Berger, pilotující výkonné BMW v úpravě firmy Schnitzer. Po startu závodu se na čele startovního pole usadila dvě Volva, následovaná Rovery a BMW. V čele jel Brancatelli následovaný Olofssonem a Walkinshawem. Posádky dalších dvou Roverů zamířily krátce po startu do depa k provedení nutných oprav přední nápravy po nárazech do svodidel. Walkinshawův vůz potřeboval provést výměnu kloubového hřídele. Závod probíhal ve svižném až ostrém tempu, které na jezdcích vyžadovalo plné využití jejich jezdeckých schopností a na techniku kladlo vysoké nároky na výkonnost a výdrž. Ani krátká dešťová přeháňka nedonutila žádný z týmů provést výměnu pneumatik. V okamžiku, kdy závodní vozy postupně tankovaly, se dostal do vedení na krátkou dobu Walkinshaw. Jenže tam nevydržel ani dvě minuty a do čela se opět dostalo Volvo řízené Granbergem, který vystřídal Olofssona. Byl to také Granberg, který se svým vozem v úpravě Magnum proťal vítězně cílovou čáru. Na druhé místě s dvouminutovým odstupem dojelo Volvo dvojice Brancatelli – Lindström, 2,40 minut před BMW Bergera s Ravagliou na místě třetím. Nejrychlejší Rover byl až na osmém místě. Po závodě v Brně ještě vedl Rover nad Volvem v poměru 3 : 2, ale do čela se dostala Lella Lombardi s Drovandim. To, že vedla žena, se stalo v celé historii šampionátu vůbec poprvé!

Kalendář šampionátu 1985 byl opravdu “našlapaný”, o čemž svědčí to, že pouhý týden po brněnském závodě pokračoval šampionát v Rakousku na Österreichringu a po dalších čtrnácti dnech na Salzburgringu.

Österreichring přinesl značce Volvo další úspěchy, kdežto u Roverů pokračovala černá sezóna. Určitě stojí za zmínku, že na závod přišly pouhé tři tisícovky diváků. Proti počtu diváků na brněnském okruhu to byla opravdu maličká hrstka. V tréninku zajel nejrychlejší čas Brancatelli, následoval Walkinshaw, třetí byli Granberg – Olofsson a čtvrtí Müller – Dieudonné tzn. Volva a Rovery. Nejlépe odstartoval Walkinshaw, kterého však záhy předjel Brancatelli. Percy, kterému okruh u Zeltwegu sedl lépe než Walkinshawovi, se začal přibližovat k vedoucímu Volvu Brancatelliho. Honička skončila po chybě jezdce Roveru, který havaroval. Zbývající dva Rovery odpadly pro poruchy hnacího hřídele a převodovky. Percy po havárii se svým vozem pokračoval dál, ale 30 minut před koncem závodu řekl motor jeho vozu dost. Britové tak z trati zmizeli. Také Granberg s Olofssonem měli možnost vyzkoušet se svým Volvem pevnost rakouských svodidel. Souboj skončil vítězně pro svodidla. Poraženým zůstalo Volvo, jehož proražený chladič zapříčinil přehřátí motoru a donutil posádku odstoupit ze závodu. Vítězi se stala dvě Volva týmu Eggenberg Motor Sport v pořadí Brancatelli – Lindström a Müller – Dieudonné. Další místa si rozdělily posádky s vozy bavorské značky BMW.

Salzburgring pojal Walkinshaw velmi bojovně. Jeho snahou bylo s konečnou platností ukončit černou sérii Roverů. Znamením, že se mu to snad podaří, byl jeho nejlepší tréninkový čas, který značil průměr 177,5 km/hod. To ale konkurenci švédských vozů nestačilo. Stálý růst výkonnosti vozů Volvo byl předmětem mnoha spekulací, které vyústily v podání protestů na použití nedovoleného zavěšení kol u týmu Eggenberger. Po sérii komplikací před startem závodu se dokonce objevila myšlenka zákazu startu vozů Volvo. Tým Magnum Volvo vzápětí podal protest proti regulérnosti bloku motorů a olejové vany vozů BMW Schnitzer. Závod byl nakonec odstartován se všemi účastníky avšak s podmínkou, že výsledek závodu až do doby rozhodnutí FISA bude neoficiální. FISA posléze výsledky závodu uznala a zůstaly tak v platnosti.  Otázka kdo vyhrál je snad zbytečná – přece Brancatelli s Lindströmem. Druhé až čtvrté místo obsadily Rovery, pátá byla posádka týmu Eggenberger Müller – Dieudonné. No a pak následovaly BMW. Po tomto závodu se do čela šampionátu vyhoupla dvojice Brancatelli – Lindström se 142 body.

První červencovou neděli se další závod odehrál na slavném německém okruhu Nürburgring. Zde se šampionát překlopil do své druhé poloviny. Před závodem proběhla slovní přestřelka mezi Walkinshawem a ředitelem sportovního oddělení Volva Wikaasem. Tom se nechal slyšet, že šampionát roku 1985 je naprostá fraška, protože Rovery startují proti vozu, který zůstal víceméně pouze na papíře. Prý nikdo neviděl zbytek z vývojové série 500 vozů Volvo pro skupinu A, a nikdo si je nikde nemůže koupit. Na to mu Wikaas odpověděl, že vozy byly postaveny v roce 1983, řádně převzaty a homologovány a vše bylo zaprotokolováno. Problém že je ve Tomovi, který neumí prohrávat. A bylo to! Již tradičně se hned po startu na čele závodu usadil “Branca”, kterého opět střídal osvědčený Lindström. Jejich Volvo jelo rychle a Tomovu Roveru pomalu odjíždělo. Walkinshaw v 25. kole závodu pro poruchu vzdal. Pole opustil i Allam na dalším Roveru, ale také Olofsson na Volvu týmu Magnum. Závod byl ukončen po odjetí 111 kol s pořadím Brancatelli – Lindström (Volvo 240 turbo), Soper – Joosen (Rover), Dieudonné – Müller (druhé Volvo týmu Eggenberger). Čtvrté až šesté místo se opět tradičně stalo kořistí smečky vozů BMW. Skóre souboje Volvo – Rover se změnilo na stav 5 : 3.

Další závod v belgickém Spa-Francorchamps se jel jako čtyřiadvacetihodinovka.  Po startu vedl Lindström pronásledovaný třemi Rovery. Po hodině a půl odstoupil první Rover pilotovaný Schlesserem. Po dvou hodinách se do čela dostalo BMW, na druhém místě jelo Volvo posádky Brancatelli – Lindström – Müller, třetí a čtvrtý byl Rover. Chvíli před půlnocí opustili startovní pole dva favorité – Walkinshaw a Volvo týmu Magnum s posádkou Granberg – Olofsson – Carlsson. Na špici se pevně usadily oba vozy BMW Schnitzer. Následující den dopoledne musela obě Volva týmu Eggenberger do depa, kde jim byla dvakrát měněna ložiska kol. Před polednem se naplnila nejčernější předpověď týmu Bastos Texaco Racing Teamu – vypustil duši motor posledního z Roverů. Oba vozy BMW týmu Schnitzer vydržely až do cíle závodu a obsadily prvá dvě místa. Třetí byla posádka Brancatelli – Lindström – Müller a čtvrtá Dieudonné – Rossi – They (obě s vozy Volvo).

Začátkem září se účastníci šampionátu sešli na britských ostrovech na okruhu v Silverstone. Počasí bylo naprosto neanglické, místo deště vítalo účastníky slunce. Premiérově se na startu představily vozy Mitsubishi Starion s britsko – australskou posádkou a Ford Sierra s Andy Rousem (ex Jaguar) za volantem. Vlastní závod se vyvíjel tradičním způsobem (Volvo x Rover) a ostatním účastníkům nezbývalo než čekat, jestli ze špičky někdo neodpadne. Brancatelli se ve vedení střídal s Walkinshowem a Allamem. Časové rozdíly mezi jednotlivými vozy byly nepatrné, proto se bojovalo  až do samého konce. O vítězi paradoxně rozhodla poslední zastávka v depu, kde se Volva zdržela o 20 vteřin déle, než Rovery. První dvě místa tak obsadil Walkinshaw a Schlesser (Rover), následováni Brancatellim a Lindströmem (Volvo). Novinka od Mitsubishi obsadila místo páté.

Francouzské Nogaro dopadlo pro Volvo poměrně neslavně, posádka Brancatelli – Lindström obsadila až šesté místo. Celou “bednu” okupovaly Rovery. Po dlouhé době se týmu podařilo mít tři vozy na startu, v cíli a na stupních vítězů.

V dvanáctém závodě seriálu na okruhu v Zolderu se situace opět dobře vyvíjela pro značku Volvo. Vedoucího Brancatelliho se snažil pronásledovat Walkinshaw. Jenže se v přemíře snahy dopustil jezdecké chyby, dostal smyk a po kolizi s jedním z vozů BMW zůstal stát uprostřed závodní dráhy. Vzápětí do jeho vozu čelně narazilo další BMW a to byl konec. Prvá dvě místa obsadila značka Volvo, třetí byl Rover před dalšími dvěma vozy BMW.

Předposlední závod v portugalském Estorilu, který se jel v polovině října, měl rozhodnout o titulu mistra Evropy. Oba týmy se na závod připravovaly velice pečlivě. Eggenbergerův tým připravoval svá Volva velmi pečlivě. Rovněž jednička týmu Gianfranco Brancatelli pojal závod naprosto vážně, o čemž svědčil jeho nejrychlejší čas v tréninku a pozice v první řadě na startovním roštu společně s Roverem Toma Walkinshawa. Ihned po startu se ujal vedení, ale už ve druhém kole jej předjely oba Rovery. Granberg s dalším Volvem jel na čtvrté pozici. Walkinshow se v důsledku smyku, který dostal při předjíždění pomalejšího VW, propadl na pátou pozici. Mezi 40. a 63. kolem začal postupně z motorů Roverů unikat olej, což znamenalo jejich následné odstoupení ze závodu. To byla voda na mlýn týmu Eggenberger. Jeho vozy řízené posádkami Brancatelli – Lindström a Müller – Dieudonné proťaly vítězně cílovou čáru. Třetí dojelo BMW 635 CSi posádky Berger – Ravaglia. Granberg v průběhu závodu těžce havaroval, svůj vůz zcela rozbil, ale sám zůstal naštěstí nezraněn.

Ve španělské Jaramě už vlastně vůbec o nic nešlo. Jenže to na venek jen tak vypadalo. Šlo totiž o prestiž, zejména vozům Volvo a Rover. Takže se i tady jelo  jako by šlo o život.Všichni jezdci předváděli, jak umí jezdit. Vyhrál Walkinshaw s Percym před Brancatellim s Lindströmem (musel před samým koncem závodu do depa měnit pneumatiky) a Müllerem s Dieudonném.

Postavou malý, ale výkonem velký italský jezdec Gianfranco Brancatelli získal 253 bodů z 10 započitatelných závodů a stal se mistrem Evropy před svým švédským kolegou Tomasem Lindströmem (240 bodů). Třetí a čtvrtá příčka patřila Tomu Walkinshawovi s Alanem Percym (oba 198 bodů). Belgičan Pierre Dieudonné obsadil se 134 body místo deváté.

Mistrovství Evropy značek suverénně vyhrála Alfa Romeo (200 bodů) před VW Golf GTI (185 bodů) a Volvem (182 body).

Automobily Volvo 240 turbo zcela jednoznačně potvrdily předpoklad z roku 1984, že budou patřit k favoritům šampionátu. Šampionátu po celý rok věnoval velkou pozornost výrobce. S jeho podporou jezdily vozy týmu Magnum. Úspěšný byl také tým švýcarského ladiče Ruediho Eggenbergera, který do každého závodu nasazoval dva vozy. Vlastní vozy se proti předchozímu rok příliš nezměnily. Motor zůstal řadový čtyřválec OHC (vrtání 92,3 mm, zdvih 80,0 mm, objem 2.141 cm³). Turbodmychadlo Garrett TB 03 dopravovalo vzduch před chladič přetlakem až 160 kPa, který bylo možné seřídit během jízdy. Motor měl vstřikování paliva Bosch a přídavné elektronicky řízené vstřikování vody, jímž se snižovala teplota ve spalovacím prostoru. Proti předchozímu roku se zvýšil kompresní poměr na 7,2, bylo změněno časování rozvodu a zvětšeny průměry ventilů. Nejvyšší výkon tak vzrostl až na 250 kW (340 k) při 5.500 1/min. Další úpravy se zaměřily na zlepšení jízdních vlastností vozu zvětšením průměru brzd, homologací nové přední nápravy a jeho dynamiky snížením hmotnosti vozu (1.115 kg).