Kalendář šampionátu zahrnoval celkem 14 závodů: Monzu, Donington, Hockenheimring, Anderstorp, Brno, Österreichring, Salzbzurgring, Nürburgring, Spa-Francorchamps, Misano, Silverstone, Nogaro, Zolder a Estoril. V řazení jednotlivých závodů k malé změně, když Misano bylo posunuto před Anderstorp.  Místo Salzburgringu, který vypadl z důvodu nedostatku peněz, se nakonec odjel závod v španělské Jaramě, přestože se zde původně se závodem vůbec nepočítalo. Závod byl vložen na konec sezóny mezi Zolder a Estoril.

Volvo se přesunulo pod křídla belgického týmu RAS Sport S. A., protože Ruedi Eggenberger se “vrhl” na úpravy vozů Ford Sierra. S vozy Volvo 240 turbo měli v sezóně 1986 startovat Johny Cecotto (bývalý úspěšný jezdec MS silničních motocyklů) a staří známí Lindström, Olofsson a Granberg. Jejich soupeři byli stejně jako v roce předchozím  – bílo červený tým Bastos Texaco Racing Toma Walkinshawa se svými Rovery a BMW v zastoupení různých týmů.

Závod v Monze, který se jel na 500 km, probíhal pod taktovkou Roverů. Krok s nimi držela pouze Volva  Cecotta a Granberga, která v tréninku zajela druhý a třetí nejrychlejší čas. V průběhu závodu však švédské vozy začaly “navštěvovat” depo z důvodů různých technických problémů, což se samozřejmě projevilo propadem ve startovním poli. Nováčkovskou daň si vybraly obě Sierry R. Eggenbergera, které ze závodu odstoupily pro poruchu motorů.

V cíli obsadily prvá dvě místa Rovery, třetí připadlo BMW 635 CSi Schnitzerova týmu s posádkou Quester – Rensing. Cecotto s Lindströmem dotáhli do cíle svůj vůz s vypětím všech sil na devátém místě.

V Doningtonu se začínalo závodit na mokré trati. Hned po startu se na čele usadily Rovery. Déšť však ustal a dopředu se začali tlačit další účastníci závodu, mezi nimiž byli i Švédové Olofsson – Granberg. Cílem projela vítězně posádka Walkinshaw – Percy, následována BMW Schnitzer s Bergerem a Ravagliou (1:09,08 min. za vítězi), na třetím místě Olofsson – Granberg se ztrátou celého okruhu.

Německý Hockenheimring zaznamenal vítězství Cecotta s Lindströmem na Volvu před Questerem – Ravagliou na BMW. Třetí místo obsadil Ford Sierra týmu Eggenberger a teprve čtvrtý dojel Rover.

Italské Misano mělo svého hrdinu v Gerhardu Bergerovi, jezdci který pilotoval vůz formule 1 a podle volného času také BMW Týmu Schnitzer v ME cestovních automobilů. Začátek závodu se nesl ve znamení těsných soubojů vozů Volvo a Rover, které pro sebe vyhrály obě Volva s Cecottem a Granbergem. Následoval je Berger s Ravagliou na BMW. Při předávání bavoráku již byla německo – italská posádka na prvním místě. U Volva posádky Granberg – Lindström se vyskytl problém s brzdami, které donutily posádku neplánovaně zastavit v depu. Cecotto s Olofssonem “zatáhli” a dostali se opět na první příčku. Postupně získali náskok téměř jedné minuty, jenže motor jejich vozu přestal podávat plný výkon a museli zpomalit. Toho využil Ravaglia a projel vítězně cílovou páskou o 6 vteřin před Cecottem a třetím Walkinshawem, který byl zpět o jedno celé kolo. Vůz dvojice Granberg – Lindström dokončil závod na 8. místě.

Na Scandinavian Raceway ve švédském Anderstorpu plně využily posádky RAS týmu domácího prostředí k zisku dalších míst “na bedně”. Granberg s Lindströmem dojeli první, Cecotto s Olofssonem byli třetí. Vítězná posádka dorazila do cíle jen 0,379 sekundy před druhým Roverem, pilotovaným Hahnem s Brancatellim. Velká spokojenost vládla u Volva, ale také u Roverů – druhé, čtvrté a páté místo bylo velmi dobrým výsledkem severské anabáze.

“Naposledy na klasickém brněnském okruhu

Evropský šampionát cestovních automobilů 1986 byl mimořádně vyrovnaný hned od začátku. Uchazečů o titul byla celá řada a než přijeli do Brna na pátý závod po Monze, Doningtonu, Hockenheimringu a švédském Anderstorpu, usadil se na špičce všech, kteří chtěli po titulu sáhnout, mistr Evropy 1984 a trojnásobný vítěz Velké ceny Brna Tom Walkinshaw s Vinem Percym na voze Rover Vitesse se stovkou zápočtových bodů. O 14 a 30 bodů za nimi byli před Brnem Winni Vogt na BMW 625i z II. divize a Johny Cecotto na Volvu 240 Turbo z III. divize. Ve značkách vedla – také s rovnou stovkou bodů – Toyota z I. divize před BMW a Roverem. Plně obsazené startovní pole, kde vůbec největší počet účastníků měla III. divize, se jen hemžilo slavnými jmény ze všech disciplín automobilového sportu. Tři piloti vozů F-1, dva z F-3, čtyři ze závodů sportovních prototypů a nechybí ani trojnásobný vítěz Rallye Paříž – Dakar René Metge. Titulů mistrů Evropy jsme u účastníků napočítali plný tucet a majitelů zlatých věnců z absolutní klasifikace předchozích ročníků Velké ceny Brna byla rovná desítka. Však také Denny Hulme, mistr světa F-1 z roku 1967, na besedě v tiskovém středisku prohlásil: “Jsem u vás v Brně poprvé, stejně jako v Československu vůbec, a jsem rád, že mohu zblízka poznat trať, o které jsem tolik slyšel. Váš okruh bude mít slavné rozloučení, když se zde sešla tak vynikající konkurence!”

V tréninku, který byl obrovským příslibem pro nedělní závod, došlo k několika nehodám, které (sice bez zvláštních následků) způsobily některé změny posádek. To se také dotklo naší dvojice Vojtěch – Enge, u každého však v jiné stáji. Do předních řad na startovním roštu se postavili Soper – Tkackwell  a Dieudonné – Müller na vozech Ford Sierra XR4Ti, Berger – Ravaglia s BMW 635 CSi  týmu Schnitzer a Cecotto – Olofsson na Volvu 240 Turbo. Dvojice, vedoucí tabulku po předchozích závodech – Walkinshaw s Percym, měla až šestý tréninkový čas. Ing. Zdeněk Vojtěch s Mercedesem 190 byl nejlepším jezdcem II. divize.

Ihned po startu převzaly iniciativu vozy Ford Sierra z Eggenbergerovy stáje následovány oběma Volvy. Za nimi se seřadily Rovery Toma Walkinshawa, Armina Hahna a Gerhard Berger s kupé BMW Schnitzer. V průběhu první hodiny závodu se na trati odehrávaly souboje, jaké brněnský okruh dosud neviděl. Sopper se udržel na špičce až do 20. kola. Za ním se pozice střídaly, ale “major Tom” si držel druhé místo. Padesátiletý “Medvěd” Hulme se s Roverem probojoval na páté pořadí, když za sebou nechal Bergera i Questera. Tak to vypadalo až do prvního tankování a výměny pilotů. Jako první tankovaly Fordy, hned za nimi Volva. Walkinshaw se dostal krátce na špičku pole, ale po tankování všech posádek už vedly vozy Volvo.

V 26. kole vypadl ze závodu Sopper, jehož Sierra měla poruchu turbosystému. O 12 kol později u druhé Sierry Dieudonného vznikl při tankování lehký požár, když přebytek benzínu zalil horký výfuk. Okamžitý zásah hasičů však zabránil horším následkům a vůz po dvou minutách zdržení opět vyjel na trať. O velké vzrušení se postaral také náš Zdeněk Vojtěch. Špičku II. divize v té době vedl Danner na BMW 325i těsně sledován Vojtěchem s Mercedesem. Za nimi pak jeli Micangelli s druhým Mercedesem a Břetislav Enge na druhém BMW325i. Vojtěch se odvážným manévrem dostal před Dannera. Ten se následně zapletl do kolize s Alfou Romeo 75 a propadl se na pozici až za Micangelliho. Krátce na to zůstal stát v depu Vojtěch s poruchou spojky a vedení II. divize se tedy ujal Micangelli před Dannerem a Engem. Vojtěch přesedl do druhého vozu. Také Enge vystřídal a předal vůz Micangellimu, ale ne nadlouho. Ten se s ním totiž brzy opřel do svodidel a na vedoucí pozici se znovu dostal Vojtěch. K potížím se spojkou, jako u prvního vozu, se však přidaly u Vojtěchova vozu i nesnáze s brzdami. Jeho Mercedes se staví napříč dráhy a Vojtěch znovu končí závod v boxech po kolizi s Ravagliou.

Poslední fázi závodu nazval jistý švýcarský motoristický časopis “finále furioso” a zcela po právu. Na špici celého pole kralují nyní s přehledem oba vozy Volvo 240 Turbo posádek Cecotto – Olofsson a Granberg – Lindström. Za nimi jsou tři Rovery – Walkinshaw – Percy, Hahne – Brancatelli a Hulme – Allam. Pak následují čtyři kupé BMW, Müllerův Ford Sierra a s větším odstupem zbytek startovního pole. Nic však není rozhodnuto a bojuje se skutečně až do posledního kola. Dva kilometry před cílem vedoucí Johny Cecotto najednou viditelně zpomaluje a motor jeho Volva jde velice nepravidelně! Druhé Volvo se ihned ujímá vedení závodu. Před Cecotta se ještě dostává Rover, ale je to jen o dvacet setin sekundy!! Na dalším pořadí se pak již nic nemění. Vysvětlení je velmi prosté – hrdinovi brněnské pětihodinovky Johny Cecottovi došel v nejdůležitějším momentu závodu benzín!!! Zlatý věnec si tedy z brněnského okruhu odváží Granberg s Lindströmem.

Napětí a vzrušení diváků pomalu opadá. Vedle množství sportovních zážitků si mnozí odnášejí i trochu lítosti nad Cecottovou a Vojtěchovou smůlou – a také se jistě v duchu loučí se starou tratí.”

Tento nesignovaný text je převzat z oficiálního programu Mistrovství světa cestovních automobilů 1987. 

Jen pro doplnění – poslední závod na klasické přírodní trati v Brně sledovalo na 80.000 diváků.

Závod na rakouském Österreichringu, který se odehrál týden po Brně, sledovalo pouhých pět tisíc diváků. Zpočátku to vypadalo, že se bude jednat o souboj tří značek (Volvo, Ford, Rover) a šesti vozů. Tato skupina se od počátku závodu držela pohromadě. Teprve v desátém kole se začali Cecotto i Granberg ostatním postupně vzdalovat a ostatním nedali žádnou šanci situaci změnit.  Rovery i Fordy se potýkaly s technickými závadami, dva museli z těchto důvodů závod vzdát. Prvá dvě místa obsadila Volva, třetí dorazil Müller – Dieudonné s vozem, kterému od desátého kola nefungoval čtvrtý rychlostní stupeň.

Měsíc poté se v Německu na Nürburgringu vozům Volvo už tolik nedařilo. Cecotto s Olofssonem  urputně bojovali o vedení s Fordem jezdců Sopera – Niedzwiedze. I když Ford po 85 kolech ze 111 odpadl, udělala posádce Volva čáru přes rozpočet porucha turbodmychadla. Oprava je srazila až na výsledné desáté místo. Vyhráli Ravaglia – Pirro na BMW, druhý byl Ford posádky Müller – Dieudonné, třetí Rover Hanhneho s Brancatellim.

Jestliže se v Brně schylovalo k bouřce, v Rakousku obloha dále ztmavla a po závodě v Německu již řádně zahřmělo. Skutečnost, že Volva vyhrávala na všech okruzích, řádně ležela v žaludku Tomu Walkinshawovi, který proti nim podal protest, kvůli jejich technickým úpravám. Tým RAS si to nenechal líbit a protestoval proti Roverům. Obloha nad ME dál tmavla. Protesty byly řešeny po  Nürburgringu. Odborníci dali za pravdu Walkinshawovi a konečný výrok byl tvrdý: “V Rakousku Volva diskvalifikovat, Německo se bude dále řešit”.

Závodem na Nürburgringu se šampionát přehoupl do své druhé poloviny. Následovala čtyřiadvacetihodinovka v belgickém Spa – Francorchamps. Tento závod se stal opravdu velkou kořistí německé značky BMW, jejíž vozy obsadily prvních pět míst. Značka Volvo v Belgii utrpěla značný debakl.  Trojice Cecotto – Olofsson – Baldi dojela na místě dvanáctém, druhý vůz posádky Lindström – Granberg – Theys v závěru závodu odpadl ze třetího místa. Červencové teploty, atakující číslici 37° C ve stínu, rozhodně neprospívaly turbodmychadlům švédských vozů. Nejrychlejší kolo závodu, které zajel Lindström, bylo opravdu jen slabou náplastí.

V anglickém Silverstone se dařilo domácím Roverům, posádka Granberg – Lindström s Volvem dokončila závod na čtvrtém místě.

Další závod se odehrál za týden na jihu Francie na okruhu v Nogaru. Volvo s posádkou Cecotto – Olofsson se ihned po startu usadilo ve vedoucí skupince. V cíli závodu obsadilo druhé místo za vítězným BMW Bergera s Ravagliou před dalším Volvem Granberga s Lindströmem

Závod v belgickém Zolderu vyhráli Cecotto s Lindströmem (Volvo), jejich značkoví kolegové Sturesson – Lindberg skočili na místě sedmém.

Celý seriál závodů vyvrcholil dvěma závěrečnými závody ve Španělsku, na okruzích v Jaramě a v Estorilu.

Jarama, která nahradila v průběhu sezóny odřeknutý Salzburgring, se potýkala s poloprázdnými tribunami. Po sportovní stránce se jednalo o závěrečný souboj týmů Schnitzer (BMW) a Bastos Texaco Racing (Rover) o titul mistra Evropy. Tým RAS Sport (Volvo) zůstal mimo hru, protože před závodem v Jaramě se, s téměř půlročním zpožděním, definitivně potvrdila diskvalifikace obou vozů posádek Granberg – Lindström a Cecotto – Olofsson na závodě v Anderstorpu, kde získaly 1. a 3. místo. Rovněž byla znovu potvrzena diskvalifikace vozů Volvo na Österreichringu. Ve vlastním závodě se opět Cecottův vůz držel ve vedoucí skupince. Od 13. kola se dokonce ujal vedení závodu před velkým rivalem Walkinshawem.  Po vystřídání posádek dále vedl Olofsson před Rovery Percyho a Allama. Stejné pořadí udržely Rovery i po dalším střídání. Při střídání Cecotta došlo v depu Volva ke zdržení, takže tým po stovce kol ztratil vedení. Jezdec pak musel vynaložit hodně umu a úsilí, aby svůj vůz opět dostal mezi vedoucí posádky. Podařilo se mu vklínit se mezi 1. a 3 vůz startovního pole. Nenápadně jedoucí Ravaglia na BMW, který měl také šanci na získání titulu, chladnokrevně zaútočil a patnáct kole před cílem se objevil na druhém místě. Cecotto v tu dobu měnil v depu pneumatiky. Dalších pět kol stačilo Ravagliovi, aby bez problémů předjel Walkinshawa, který se svým Roverem toužebně vyhlížel cíl závodu. Cecotto s Olofssonem tedy v závodě obsadili třetí místo.Před posledním závodem bylo v soutěži jednotlivců následující pořadí: vedl Ravaglia s 218 body, 2. Percy 203, 3. Vogt 199, 4. Walkinshaw 187,5. Lindström 152, 8. Cecotto 146 bodů.

Hned od startu rozhodujícího závodu v Estorilu se jela velká střelba. Nejdříve se v čele usadily oba Fordy Sierra týmu Eggenberger, avšak síly jim vydržely jen do 8. kola, kde je vystřídal Cecotto na Volvu. Nedaleko za kufrem jeho vozu se držely dva Rovery a další Volvo s Granbergem za volantem. Ravaglia, který nerozjížděl závod, smutně sledoval z depa, jak mu titul mistra Evropy mizí v nedohlednu. U Cecottova Volva se při střídání objevily technické potíže, které následně působily další zastávky v depu. Cílem projel vítězně Niedzwiedz s Fordem Sierrou XR 4 Ti následován třemi Rovery. Na místě pátém skončilo Volvo 240 turbo italsko – švédské posádky Baldi – Andersson.

Win Percy byl oslavován jako mistr Evropy pro rok 1986. Tato radost mu však vydržela pouhý jeden měsíc, kdy se dozvěděl, že mistrem Evropy se ve skutečnosti stal Roberto Ravaglia. Stalo se tak proto, že všichni přehlédli doplněk propozic mistrovství Evropy, platný od ledna 1986 a řídli se zněním doplňku z roku 1985. Jezdci vozů Volvo obsadili v první desítce dvě místa – Tomas Lindström se 149 body místo páté a Johny Cecotto se 145 body místo sedmé. Značky vyhrála Toyota se 180 body, Volvo se umístilo na místě čtvrtém se ziskem 132 bodů.

Vozy Volvo zůstaly v porovnání s předchozí sezónou téměř identické. V zájmu snížení spotřeby paliva a zvýšení spolehlivosti byl snížen výkon motoru z 250 na 240 kW (360 k) při 5.500 1/min.

V následujícím roce Evropské mistrovství cestovních automobilů zamířilo i do světa. Jeden ze závodů MS cestovních automobilů se odehrál i na trati nového závodního okruhu v Brně.