Přesně 34 dní po Pražském rallyesprintu, který ukončil českou sezónu 2004 v automobilových soutěžích, se 7. ledna roztočila kola závodních vozů rallye sezóny 2005. Centrem dvoudenní soutěže bylo krásné, historické, dolnorakouské městečko Freistadt a dějištěm jeho neméně pěkné okolí. Počasí se zřejmě letos rozhodlo, že bude zimní soutěž sabotovat, takže ve finále se na trati objevily pouze zbytky ledu, voda, vytahaný sníh a bláto, po ránu námraza, ale také suché úseky. Díky této směsi se z celého závodu stala doslova pneumatiková loterie. Otázka, co obout, když se jely tři vložky po sobě a střídaly se typy povrchů tak, jak jsem uvedl výše, doslova rozhodovala o výsledcích ve zkoušce i dalším pokračování v závodě. Vozidla rovněž značně trpěla v technicky náročných úsecích hornaté krajiny, kde zatáčka doslova stíhala zatáčku a cesta byla jako na houpačce. Svědčí o tom i 34 odpadlých vozů, u nichž byla příčinou odstoupení ze závodu technická závada (středové diferenciály, převodovky, turbo, poloosy, spojky, brzdy, elektronika). Několika posádkám se v sobotu ráno nepodařilo nastartovat svůj vůz. Je samozřejmé, že soutěžním posádkám se nevyhnuly ani havárie. Z těchto důvod ukončilo své účinkování 13 posádek.

To jsem se ale dostal daleko. Naše cestování na závod započalo ve čtvrtek 6. ledna odpoledne ve směru Brno – Znojmo – Horn – Zwettl – Freistadt – Český Krumlov, kde jsme měli zajištěné ubytování. V Brně jsme na palubu přibrali Šedivce a pak nám již nic nebránilo v plynulé jízdě do cíle naší cesty. Průjezd večerním Rakouskem probíhal bezproblémově, až na sněhové tyče s bílými a červeným odrazkami, které mi ve tmě nějak neseděly a kontrolku dobíjení, která se pokoušela občas lehce prosvěcovat. V Hornu jsme vzpomněli na loňský Waldviertel, v Zwettlu byl pěkný pivovar a o kousek dál nás zaujala impozantní, zajímavě osvětlená přehrada. Posléze se pod námi objevil osvětlený Freistadt, kde jsme podle značek lehce našli sportovní halu se servisní zónou. Prošli jsme celý servis, omrkli posádky a navštívili příjemně vytopenou halu, kde odpoledne probíhala technická přejímka a večer různé doprovodné programy. Posledním úsekem páteční cesty byl jen přejezd hranic do Českého Krumlova, hotel, sprcha a spánek.

Na startu soutěže se objevila rakouská i česká soutěžní špička. Bohužel jsme na startu postrádali Cserhalmiho a Trinera. Startovaly pouze 4 vozy kategorie WRC – tři české a jeden maďarský, větší množství produkčních vozů skupiny A i N, vozy kategorie D a H. Byla to pěkná směsice a pokoukání. My jsme v pátek zvládli 2,5 zkoušky a velký servis. Cesta na 2. RZ Pierbach – Motlas, vzdálenou od startu více než 30 km, byla po ránu na namrzlých vozovkách malým dobrodružstvím. Díky dobrému značení a navigátorovi jsme přijeli na vybrané místo včas. Počasí bylo perfektní, sice chladno ale slunečno, pole zmrzlá, trať zanesená blátem. Kvůli němu se rychlý průjezd levým vinglem do kopce změnil pro některé posádky v pomalé otáčení se na poli po přetočení vozu a sklouznutí do oranice. Dvoubarevné dřevěné tyče, vyznačující krajnici při sněhové nadílce vydržely na svém místě zhruba do poloviny startovního pole. Problémem nebylo dojíždění se dvou i více vozů, troubení, blikání apod. Kousek pod úsekem, kde jsme stáli, se mimo trať na chvíli dostal se svým mišákem Jan Votava a lehce prohnal našeho fotografa. Diváci ale rychle zapracovali a posádka mohla pokračovat dál. Přestože jsme byli na druhé zkoušce, chyběly už ve startovním poli tři posádky. Obzvláště nás mrzel Maďar Szajky, který měl jet s Ladou 2107 a Andreas Waldherr s pekelně rychlým Kitovým Golfem, který na jedničce sjel do potoka a vůz nešlo vyprostit. V průběhu této zkoušky vypadlo dalších 5 aut, mezi nimi i Fišer s Golfem GTi, Musil s Escortem po technické závadě a Walter Kovar po havárii. Protože jsme chtěli shlédnout celé startovní pole, nešlo vzhledem k počtu vozů i vzdálenosti mezi RZ přejet na nějakou následující zkoušku, takže jsme se rozhodli až pro šestku. K našemu rozhodnutí také přispěl fakt, že část zkoušky se jela jako okruh, tedy dvakrát. Posádkám tady průjezdy ztěžovaly velké louže uvnitř zatáček, ledové plochy a vytahaný sníh. Poprvé jsme tady viděli v akci „ledové špiony“ – Ašínova otce se spolujezdcem na civilním Subaru. To jsme nevěděli, že na jednom z úseků této zkoušky „pokřtil“ při prvních průjezdech svoje Subaru Impreza STi miláček diváků Kris Rosenberger. I když měl hodně nakrčený kufr a chybělo mu zadní okno, jeho Subaru letělo jako z praku. To už bylo startovní pole chudší o dalších 8 vozů. V této zkoušce mimo jiné havarovala na zledovatělém úseku   britská závodnice Natalie Barrat. Po šestce odstoupil Mirek Jandík a Tomáš Zelenka, kterého zklamalo servo na jeho Fabii TDI. V poli také chyběl Josef Schrott se svou kanárkově žlutou Lancií Delta Evo III. Osmá zkouška znamenala konečnou pro Milana Kneifela s Felicií po havárii. Také do té doby výborně jedoucí Štěpán Vojtěch po drobném zaváhání vylomil přední kolo a musel odstoupit. Devítka znamenala konec pro Davida Marka, Josefa Koukolu i Javoše Jávu. Na desítce opustil po havárii startovní pole druhý z bratrů Vojtěchových Tomáš. Posledním z českých jezdců, který si první den vytáhl černou kartu byl Miroslav Cais, kterého zradilo turbo jeho mišáka na 12. zkoušce. Poslední tři zkoušky se jely za tmy a klesající teploty. Tam, kde bylo přes den mokro, se na trati rychle tvořily ledové povlaky.

Zpáteční přesun do hostitelského města se odbýval v přicházejícím podvečeru. Krátce jsme zahlédli zapadajícím sluncem osvětlené zasněžené Alpy. Západní oblohu pokrývaly jasně oranžové mráčky. Pohled na osvětlené město z nadhledu kopců byl přímo fascinující. Využili jsme chvíle volna a vydali se na prohlídku historické části města Freistadtu. Ulice ještě byly vánočně vyzdobeny a osvětleny. Zaujalo nás, jak citlivě byly do přízemí historických domů zasazeny nové moderní prosklené obchody. Cesta nás dovedla až na náměstí, kde naši pozornost přitáhl zvláštně osvětlený dům. Uvnitř byla útulná cukrárna a venku pěkná lavečka. Na chvíli jsme se posadili a fotografovali se. Když jsme si řádně všimli jednoho z mužů ze skupinky, která nás míjela, bylo již pozdě. Všichni vešli do cukrárny. Ten pán nebyl nikdo jiný než bývalý mistr světa v rallye Walter Röhrl. Škoda, možná by neodmítl žádost o společnou fotografii. Pobavilo nás konstatování 19letého syna Honzy, který prohlásil: „Tak jsem viděl živou legendu a můžu umřít“. Prohlídka města byla téměř u konce. Vrátili jsme se do místa servisu a sledovali cvrkot v hale, kterou po zvýšeném jevišti vjížděly posádky do ČK a poté na servis. Navštívili jsme ještě některá stání, pak následoval odjezd do hotelu v Krumlově. Nachozené kilometry, čerstvé povětří a mnohé zážitky nás rychle poslaly do říše snů.

Sobotní ráno v krumlovském dolíku – inverze, auto obalené v ledu, namrzlé silnice až na rakouské hranice. Opatrně míjíme sešup u Nažidel, kde na místě havárie autobusu je umístěný velký dřevěný kříž. V následujícím stoupání se cesta rozšiřuje do dvouproudu a těsně před vrcholem vidíme nalevo v poli v oranici zapikolovaný rakouský Mercedes. Přibrzdíme a vidíme, že posádka je v pořádku, jen autu se nechce ven. Jsou u něj lidé ze dvou českých vozů, nemávají, takže pokračujeme. Po přejezdu hranice se situace mění, cesty jsou pouze vlhké, po ledovce ani stopy. Rakušané údajně silnice ošetřují tekutou solankou. Nevím, zda je to pravda, ale jede se nám podstatně lépe.

Problémy s technikou mají další české posádky – Škola a Stejskal, kteří ráno nenastartovali své vozy. Po pátečním trápení do druhé etapy taky nevyjel Josef Peták. Naše cesta vede na RZ 13 Castrol Arena Königswiesen. Opět se jedná o zkoušku v délce téměř 8 km, která je skoro celá vidět z jednoho místa, a jede se jako okruh dvakrát. Povrch suchý a mokrý asfalt, vytahaný sníh a bláto, ledové plochy, prostě všehochuť. Nejdříve parkujeme v kopci, kde stojí větší množství aut. Přichází ale policista a posílá nás dál po silnici. Díky němu se posouváme asi o 1,5 km dále, kde se nás ujímají hasiči jako pořadatelé a navádí nás na parkoviště na poli. To vše s úsměvem a ZADARMO!!!!! Věc v česku nevídaná. Naši pořadatelé by se měli jezdit do Rakouska učit, jak má vypadat přístup k divákovi, počínaje značením příjezdů k diváckým místům, přes systém parkování až po zajištění občerstvení.

Ale zpět k trati. Ještě dojíždí předchozí runda vozů. Nevadí, po 20 minutách jsou tady znovu. Vybíráme si místo těsně po startu, kde po průjezdu přes most následuje pravé odbočení s vytahaným sněhem proti poměrně vysokému svahu, plnému diváků. Ještě před soutěžními vozy přijíždí špióni – pro Baumschlagera jede s Octavií Combi Schwarz, v další Octávce pak Jindra Štolfa pro Kopeckého, své zástupce zde mají i Stohl, Rosenberger a samozřejmě Ášín.  A pak už přijíždí soutěžní vozy a pěkně po minutce vyráží na dva okruhy. Průjezdy zasněženou zatáčkou byly tak razantní, že některá auta se po smyku zastavila až o vysoký okraj cesty a sněhem pěkně ohodila diváky i fotografy. Potom ale Harrach „ustřelil“ první ze sněhových tyček uvnitř zatáčky, zanedlouho následovala druhá a auta si začala zatáčku zkracovat po zasněžené louce. Mišáci, Mazdy 323 nebo Audi Quttra si s tím poradily lépe, pro dvoukolky to již nebylo tak jednoznačné. Velký aplaus zde sklidil Niki Glisić s BMW M3, který se zadním náhonem a ručním ovládáním vozu předváděl pravé divy. V protějším kopci chvíli jel po svahu mimo cestu, ale povedlo se mu dostat vůz zpět na trať. Zajímavá byla také italská Corsa – o co byla menší, o to byla víc slyšet. Na následující šestnácté zkoušce odstoupil pro poruchu převodovky jeho Kitové Felicie Dušan Kouřil. Se zlínskou částí výpravy, která dorazila na místo závodu až v pátek ráno, se loučíme, protože musí vyrazit domů.

Naše skupina se přesunula na 18. RZ Tragwein. Místo, kam jsme přišli, bylo v lesním údolí, kde trať přes most překonávala údolní potok a pokračovala po jeho druhém břehu dál. Úsek se nám moc nelíbil, zdál se jednoduchý a nezajímavý.  Jevil se tak i po průjezdu čela závodního pole. Pak se ale objevil rychle jedoucí vůz Pavla Valouška. Pomyslel jsem si jen, že se v poli dostal docela vysoko a v tom se to stalo – při výjezdu z mostu lehce zavadil o téměř neviditelný obrubník, vůz ztratil ideální stopu, levá kola se dostala na krajnici, srazil dopravní značku, která vůz zvedla a jako na saních poslala středem kapoty přímo do vzrostlého smrku. Tupá rána, oblaka páry – spolujezdec Scalvini otvírá dveře, aby vystoupil a v tom na něj se sprškou sněhu padá ulomená větev. Naštěstí má přilbu, takže se nic nestalo. Ale pod vozem se objevují plameny! Pořadatelé fungují bezchybně – přibíhají dva, tři s hasicími přístroji a po chvilce plameny mizí. Přední část auta vypadá jak omrzlá. Mezitím projíždějí další posádky. Před mostem stojí pořadatel se žlutým praporem a upozorňuje na nebezpečí. Vzrušení pomalu opadá. Protože je žlutá vlajka ve stálé permanenci, uvědomujeme si, že ostatní posádky pojedou „při zdi“. Na 19. RZ končí závod pro Baumschlagera a ve 20. RZ se loučí i Rosenberger.

No nic, sluníčko je stále níž, budeme pomalu směřovat do chalupy. Zpáteční cesta domů nám připadá rychlejší a za světla můžeme vnímat okolní krajinu. V Hnanicích dotankováváme a s mezipřistáním v Brně jedeme bez problémů až domů. Zlínská squadra vyjela v půl jedné a dorazila v půl sedmé, my vyjeli v půl čtvrté a garážovali v půl osmé. Rakouské cesty jsou holt kvalitnější než ty naše. Letošní Jänner rallye se vydařila i když zrovna nebyly závěje sněhu. Snad napřesrok to vyjde!

Mezinárodní mistrovství Rakouska
Mezinárodní mistrovství České republiky
Winter Cup 2005

Celková délka tratě 844,98 km, délka RZ 289,36 km, 2 etapy – 7 sekcí – 20 RZ,

114 převzatých vozů, 60 posádek v cíli